Hned v začátku si se studentkami a studentem povídáme o tom, co rozhodlo o výběru oboru Ošetřovatelství. Jak vzápětí zjistíme, řada z nich pochází z rodin, kde se péče jako zaměstnání dědí z generace na generaci: “Vyrostla jsem prakticky v nemocnici. Máma je zdravotní sestra a strávila jsem tam spousty času, odmalička až do střední školy. Vybrat si práci ve zdravotnictví pro mě bylo přirozené”, říká Zuzka. Rosaně kromě jiného vnukl myšlenku, studovat Ošetřovatelství, také seriál Ordinace v Růžové zahradě. Působí až ironicky, že na konci debaty se studenti shodují, že právě prezentace zdravotních sester v seriálech a filmech oboru může škodit. Sestry jsou tam podle studentek zobrazovány často jako nekompetentní asistentky, které si mají jít radši na kafe, když se rozhoduje o důležitých věcech.

JAK ALE VNÍMAJÍ STUDENTI REALITU V OBORU V ROCE 2022?

CO KONKRÉTNĚ JE POTŘEBA ZMĚNIT, ABY NEODCHÁZELI PRACOVAT DO ZAHRANIČÍ NEBO DOKONCE NEOPUSTILI OBOR ÚPLNĚ? 

Covid jako katalyzátor problémů

Covid je během diskuze téma číslo jedna. Studenti ho ale nevnímají jako spouštěč problémů nebo příčinu, naopak spíš jako katalyzátor, který na existující problémy důrazně upozornil. Obrovské přetížení sester a sanitářek, které byly s pacienty mnoho hodin denně, nedostatečná psychická podpora i odměny, pocit nedocenění ze strany zaměstnavatele i lékařů. Na druhou stranu zmiňují ale i silné sepjetí v kolektivu a větší jednotnost: “Hodně jsme se mezi sebou poznali a pracovali jsme i díky tomu jako jednotný tým”, říká Rosana.  

Nedostatečné finanční ohodnocení

“Po svojí zkušenosti v zařízení pro seniory už vím, že nechci pracovat v oblasti geriatrie.” říká třeba Kateřina. “Jako sanitářka jsem začala pracovat v 7 ráno. V 11 jsme skončili s hygienou a ze všech z nás tekl pot. O 40 imobilních pacientů se starali jen 3 lidé. Neskutečně mě to odradilo. Sanitáři sice nemají vysokoškolské vzdělání, ale je to obrovská dřina a zaslouží si být adekvátně ohodnoceni.” Na tom se shodují i ostatní studenti. “Když řeknu kamarádům z jiných oborů, že mám 100 Kč za hodinu a oni mi řeknou, že v Datartu mají 170, je to k zamyšlení.” Napříč se však zároveň shodují, že peníze nejsou hlavní problém.

Chybí respekt, uznání a komunikace

Studenti sdílí svoje zkušenosti s tím, že se cítí být často vnímáni jako podřadní kolegové. A to i samotnými doktory. “Ten pocit byl na praxi častý. Sestry stojí v koutě a doktor vystupuje jako bůh”, říká jedna ze studentek. “Zdravý pacient je přitom cíl celého týmu, a každý jeho člen je důležitý”, upozorňuje David. “Začíná to už na fakultě, kde medici často ani neví, že obor Ošetřovatelství existuje. Často zažívám překvapení od lidí, kteří stále žijí v tom, že každá zdravotní sestra končí střední školou, to je přitom omyl. Důležitá je pro studenty komunikace v týmu, zájem o druhé. “Stačilo by mi, kdyby se ptali, jak se mám, jak mi je, jak to zvládám, nebo třeba kdyby věděli, jak se jmenuju”, říká jedna ze studentek a řada dalších se vyjadřuje podobně.

Kvalita praxe se liší – důležitá je vize zařízení, zápal kolegů v týmu i možnost zkusit si důležitou práci

Obrovskou roli pro studenty hraje i harmonie v týmu a nadšení jejich mentorů. Shodují se, že pokud nastoupí na praxi pod vedením vyhořelých kolegů, kteří nad vlastní profesí tzv. zlomili hůl, pocit zmaru se přenáší i na ně. “Hraje roli asi i věk a povinnosti vůči rodině, ale v oboru je spousta lidí, pro které je péče o lidi už jen technický výkon a nesoustředí se při ní na člověka.”

Studenti až příliš často na praxi dodělávají práci, kterou nikdo jiný dělat nechce a nevnímají ji jako důležitou. To je demotivuje. Naopak mentorky a mentoři, připravení předat studentům to nejlepší, dělají s motivací zázraky: “Sestřičky si nás hned vzaly pod ruku, ukazovaly nám odběry krve. Okamžitě jsme začali dělat důležitou práci, žádné rovnání krabic nebo trhání čtverečků, jako tomu bylo jinde”, říká jedna ze studentek.

Jako důležité se ukázalo, že je pro studenty příjemnější pracovat v místě, kde mají jasnou vizi a poslání: “Já potřebuju, aby zařízení nebo nemocnice měla jasný cíl, nemůže to být jen o tom, kolik je potřeba v jaký den obstarat pacientů.”, říká.

Rotace a další vzdělávání pomůže nabourat stereotyp

Jako jednu z možností prevence vyhoření studenti vnímají možnost rotace na oddělení a pokračující vzdělávání formou kurzů nebo školení: “Na praxe přicházíme s naučenými postupy, které jsou platné v této době, ale hned v začátku se často stává, že o 30 let starší kolegyně nebo kolegové je nedodržují, třeba si nedezinfikují ruce.” Studenti vnímali jako důležité, aby byly ošetřující i sestry na synchronizované úrovni a pravidelně se dovzdělávali. “Ten nedostatečně pečlivý přístup je nakažlivý, postupně do toho padáme taky, když jsme součástí takového kolektivu”, říká studentka.

Psychologická podpora je nutností

Někteří studenti prošli extrémně náročnou praxí na odděleních KARIM s nejtěžšími covidovými pacienty. Přestože zažívali i několik úmrtí denně nebo náročnou komunikaci s pozůstalými, neprošli systémovou péčí. “Každý den chodím do fitka, hodně běhám”, řekla Sabina, která na oddělení zažívala i tři úmrtí denně. “Základ je, nenosit si práci domů” uvádí další ze studentek. Působí obdivuhodně a zároveň varovně, že na podobnou psychickou i fyzickou nálož jsou studenti de facto sami. Pár studentů zmiňuje možnost podpory po telefonu pro chvíle, kdy bude nejhůř. “Dostali jsme číslo, kam můžeme zavolat”, říká David. “Někde funguje systém peer podpory, hodně jsme si povídali a pomohlo mi to, říká jedna ze studentek. Ohledně psychologické podpory má jasno třeba Kateřina, když říká: “Sezení s psychologem bych v ošetřovatelské profesi viděla jako povinnost, aspoň jednou do měsíce, je to potřeba.” Systémově taková péče ale chybí, přitom ji studenti vnímali jako zásadní.

Plánování rodiny, jistota a flexibilita hraje svou roli

Studentky často upozorňovaly na potřebu pocitu jistoty, zvlášť s ohledem na plánovanou budoucí rodinu. “Dávají mi smysl třeba nemocniční školky, ale jejich aktuální kapacita vůbec nepostačuje potřebám zaměstnanců. Pracují tu tisíce lidí a do školky může dát dítě jen pár z nich.” Slovo padlo i o neúměrně dlouhých směnách, které jsou navíc limitovány zákonem, realita tomu ale neodpovídá. “Neumím si představit dělat 5 nebo 6 dvanáctihodinových směn týdně a mít jeden den na odpočinek a svoje povinnosti. Ale teď je to realita. Tohle je věc, kvůli které bych tu práci dělat nemohla.” Ostatní studenti přikyvují s tím, že přes státem danou povinnost zaměstnavatelů nepřekročit tři dvanáctihodinové týdně se přetížení a nedostatek pečujících jinak řešit nedá. 

Co tedy můžeme změnit?

V závěrečné části diskuze jsme se studenty rokovali nad možným řešením problémů, které je aktuálně demotivují. Ty se týkají škol, samotných zařízení a budoucích zaměstnavatelů ale například i institucí, které se podílejí na vytváření mediálního obsahu, který sestry a pečující zobrazuje. Co tedy pomůže?

• 1. Reforma školství s důrazem na prestiž profese a týmovou spolupráci v praxi
  2. Průběžné vzdělávání o nových postupech jako nástroj motivace
  3. Kombinace přímé a nepřímé práce jako prevence syndromu vyhoření
  4. Systémově zavedená psychologická podpora pro pomáhající profese
  5. Systémová podpora leadershipu a komunikace v týmu
  6. Apel na média a způsob zobrazování sester a pečujících, změna mediálního obrazu

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.