Jak zvládají využít podpory a pomoci, kterou jim systém může poskytnout? Co je trápí a co by jim pomohlo? Nejen na to jsme se ptali osmi žen, které se, často s pomocí svého nejbližšího okolí, starají o členy rodiny v pokročilém věku či nepříznivé zdravotní situaci. Výpovědi Lenky, Vlasty, Barbory, Martiny, Moniky, Kateřiny, Miriam a Martiny najdete v článku. Protože jde o záležitosti rodinné, záměrně jsme výroky neoznačovali.

Nejtěžší je blízkého přesvědčit, že potřebuje pomoc

Kromě péče samotné jsou rodinní pečující zatížení řadou průvodních problémů. Jedním z nich je podle diskutujících skutečnost, že přijmout pomoc, a to často jak od rodinných příslušníků tak následně od profesionálních pečujících, pro opečovávané členy rodiny nebývá jednoduchý proces. Naopak bývá nepříjemný pro všechny strany a trvá dlouho. Na pomoci zvenčí navíc nezávisí jen opečovávaný člověk, ale s ním také pečující, jehož kvalita života je mírou podpory zvenčí vždy ovlivněná.

>> Někdy si senioři neuvědomují, kolik toho ve skutečnosti nezvládají

„Opečovávaní často tvrdí, že nic nepotřebují, že všechno zvládnou, ale neuvědomují si, co všechno musíme zvládnout my, kteří o ně pečujeme. Často to ani neví.“

„Už jen přesvědčit babičku o tom, že u ní budeme spát, bylo těžké. Skoro jsme ji až obtěžovali tím že jsme jí přišli uklidit, přinesli nákup. Tvrdila, že všechno zvládá sama, opravdu si to myslela.“

„Když přijde sociální pracovnice, manžel jí bude vyprávět co všechno dělal, kde byl, že byl vrcholový sportovec. Ale kdyby se ho zeptala, co měl před 10 minutami k jídlu, nevěděl by to.“

„Babička byla u lékaře najednou úplně v pohodě, podle ní jí nic nebylo, nic nepotřebovala, ale realita byla úplně jiná.“

>> Roli hraje často také strach a nechuť péči přijmout

„Manžel má dětskou mozkovou obrnu a v minulosti měl těžké operace. Bál se proto chodit k lékařům a bylo těžké ho přesvědčit aby vůbec někam chodil.“

„Nejtěžší bylo přesvědčit babičku, že potřebujeme hospicovou službu. Vzala si totiž do hlavy, že v momentě, kdy se u ní objeví někdo cizí, ji dáme do zařízení. To jsme přitom nechtěli, chtěli jsme, aby zůstala doma. Hospicová služba pro nás nakonec sehrála zásadní roli, poslední měsíce bychom to bez ní nezvládli.“

„S tátou jsme si vyměnili role, najednou jsem se o něj starala já. Provádět všechny ty intimní věci jako koupání, to bylo pro obě strany těžké.“

„Když jsme konečně získali pomoc pečovatelů, babička je třeba i vyhnala. Řekla jim, že je najezená a že pomoc nepotřebuje.“

Péče stojí peníze, ale vyřídit si příspěvek na péči nebo obejít nutná vyšetření je vysilující proces

Zatímco některé z pečujících, které se s námi na diskuzi sešly, pečují samy, jiné péči zajišťují s pomocí celé rodiny a u potřebného se střídají. Ostatní zase využívají terénních a odlehčovacích služeb. Časově a finančně náročná je péče vždycky a tak bývá pravidlem, že je potřeba zajistit finanční příspěvky. Aby na ně pečující dosáhli, je nutné vyřídit také lékařské prohlídky. Dohromady jde často o velmi zdlouhavý proces, který bývá navíc doprovázen uživatelsky nepříjemným jednáním úřadů a dlouhými čekacími lhůtami. Další komplikací je mnohdy i stav potřebného, který může vyžadovat stálý dohled a podporu.

„Manžel nechodil k lékaři od 18 let, takže jsme měli problém vyřídit příspěvek, vozík, pomůcky. Ne všechny lékaře, které bychom potřebovali, máme vyřízené a kvůli tomu také ne všechny příspěvky, které bychom potřebovali, máme k dispozici.“

„Jedna věc je mít informace, druhá věc je to všechno zvládnout oběhat, vyřídit. Jen oběhnout všechny úřady stojí spoustu času.“

„Domácí pečovatelé jsou drazí. Měla jsem komerční službu a zjistila jsem že platíme asi třikrát víc, než je běžné. Péče bychom potřebovali víc, ale bylo by to finančně mnohem náročnější.“

„Máme trojku příspěvek (příspěvek na péči III. stupně, pozn. autorky) a zatím nám to stačí. Zkoušeli jsme si ale zjišťovat ceny odlehčovacích pobytů a zjistili jsme, že to je buď drahé, nebo se do toho domovy nehrnou.“

Sociální pracovníci by měli pečující podpořit a poradit jim

Role sociálních pracovnic a pracovníků jsme se dotkli už během předchozích diskuzí. Senioři i pečující zmiňovali, že komunikaci s nimi často provází zdlouhavý proces papírování, neochota či pocit, že sociální pracovnici obtěžují. „Pomohlo by, kdyby sociální pracovnice byly podpůrnější. Někdy má člověk pocit, že se skoro proviňuje. Že okrádá stát o peníze, že se chce flákat doma,“ říká jedna z pečujících. Sociální pracovnice má přitom fungovat jako mentor, poradce. Měla by umět situaci pečujících zmapovat, zorientovat se v možnostech a následně navrhnout další postup nebo zmínit, na co se připravit. To by uvítala další z pečujících: „Když někdo přijde k vám, vidí, co se děje, analyzuje situaci, doporučí příspěvky, to by pomohlo.“ Přijít přímo do domácnosti lidí, kteří pečují o blízkého a rodinu, podpořit a poradit doma –⁠ právě to se ukazuje jako velice vítaná pomoc a potřeba rodinných pečujících. Potvrzuje to výrok, který u kulatého stolu zazněl: „My jsme narazili na skvělou sociální pracovnici. Přišla k nám domů a dokonce i poznala, že babička má Alzheimera, doporučila nám ať ji necháme vyšetřit. Byla takový tahoun. Je skvělé, že máte člověka, který pomůže, opraví chyby ve formuláři nebo doporučí, jak vyplnit žádost o příspěvky.“ Když mají naopak pečující na sociální pracovnici smůlu a setkají se s nepochopením a příliš vyčerpávajícím procesem, může to nakonec vést až k umístění nejbližšího do ústavu, kde schvalování příspěvků na péči probíhá automaticky. Péče bez vnější podpory se mnohdy nedá dlouhodobě vydržet.“ Někdy si říkám, že je ten proces tak náročný, aby ho lidi používali co nejmíň,” dodává k tomu další z účastnic diskuze.

Profesionálů v pečovatelské profesi je urgentní nedostatek

Ani tato, v pořadí už šestá zpráva z diskuzí Jiskříme, nezapomene na opakovaně zmiňovaný problém v péči o seniory. Lidí v pečovatelské profesi je enormní nedostatek a to způsobuje řadu dalších problémů. Jak moc je situace vážná dokresluje i tato zkušenost: „My jsme chtěli víc péče, finance jsme měli, ale nebyl dostatek asistentek. Vyžebrali jsme pečovatelku jednou týdně, pak dvakrát. Nakonec jsem si domluvili melouch, že k nám paní docházela mimo oficiální zaměstnání,“ říká diskutující a dokresluje zároveň další opakovaně zmiňovaný problém a to sice ten, že pečovatelky nejsou v zaměstnání adekvátně zaplacené.
 

Psychika během péče trpí, pomoci můžou i kurzy pro pečující

Vliv na psychiku je v souvislosti s péčí o člena rodiny neoddiskutovatelný. Pečující se snaží pomoci si různě. Relaxací a zájmovými aktivitami, setkáváním s přáteli, pomáhá ale i psychologická podpora nebo vzdělávání formou kurzů. 

„Udržela jsem si svoje koníčky. Můžu jet na hory, na tenis, můžu jít do divadla, s kamarádkou na kafe. Kdybych se odpojila od všech svých koníčků a od svého života, vyhořela bych velmi brzo.“

„Já jsem škrtla všechno, zájmy i kamarádky, my jsme fakt mysleli že nám babička umře rychle, ale nakonec se to nestalo. Zemřela před třemi měsíci a pořád se z toho všichni sbíráme.“

„Absolvovala jsem mnoho kurzů, třeba Pečuj doma nebo Meridiem jsou skvělí. Vždy jsem tam něco objevila, našla nějakou perlu.“

„Mně kurzy pomohly se specifiky u lidí s Alzheimerem. Myslela jsem si že když babičce něco vysvětlím, bude to chápat a nebude se zlobit nebo bát. Nevysvětlím. Teď už to vím. Je potřeba s tím člověkem tak trochu hrát, netrápit sebe i jeho vysvětlováním.“

„To třeba mrzí mě, že jsme neprošli kurzy. Na tom vyhořeli moji rodiče. Babičce pořád dokola něco vysvětlovali, i hlasitě opakovali. Tatínek i strejda odpadli nemocemi, protože nedokázali pochopit, že to je normální. Kdyby měli informace, nezpůsobilo by jim to takové trauma a stresy.“

Doma toho jde zvládnout hodně, málo se to ale ví a vyžaduje to vůli a proaktivitu

Pečující také sdíleli své zkušenosti s reakcemi okolí na to, že pečují o své blízké, i v poměrně vážném stavu, doma. Shodovali se na tom, že někteří lidé reagují překvapeně, často ani neví, že se v dnešní době dá náročná péče zvládnout doma. Lidé podle nich nemají povědomí o spektru služeb a podpory pro pečující, nejen finanční, ale také psychologické, nebo co se týče vzdělávání právě formou výše zmíněných kurzů. 

„Lidé si často jen mysleli, že babička umřela na stáří. Když pak ale zjistili, co všechno nezvládala, byli překvapení. Nevěděli, že existuje mobilní hospicová služba a s čím umí pomoct. Někteří říkali: Kdybych to věděla, taky bych mámu, babičku nebo dědu, nedávala do zařízení.“

„Když jsem někomu řekla, že chodím na školení, tak mi řekl, že to by tedy nemohl. Ale pak to nemůžou zvládat s tím svým dotyčným! Kdyby lidé věděli, co všechno se dá udělat, aby si člověka mohli nechat doma, tak by to třeba zkusili.“

Je potřeba zároveň dodat, že každá aktivita navíc zabere čas. A v některých případech je s péčí doslova neslučitelná:

„Je to těžké, pečující nemají čas. Ještě včera jsem se rozhodovala jestli si půjdu radši odpočinout nebo jestli půjdu sem. Když člověk pečuje, zvažuje jestli vůbec může někam jít nebo jestli má doma vyplňovat formuláře, žehlit, plánovat vyšetření u lékaře…“

Péče ovlivní chod celé rodiny, kromě únavy a nemocí pečující zažívají i krásné chvíle 

Péče o blízkého, i když může z většiny ležet na jednom člověku, nakonec ovlivní každého člena rodiny. Pečující mívají nezřídka vlastní děti, které stále vyžadují pozornost, někdy se členové široké rodiny v péči střídají tak, aby u všeho ještě zvládli pracovat. Není divu, že pak rodina bojuje s únavou, vyhořením a nebo vlastními nemocemi.

„Pro nás bylo kritické vyčerpání celé rodiny. Manžel do toho patří taky, ten se staral o syna s autismem, když jsem ho neměla s sebou. Táta nám zkolaboval, když se máma starala o babičku, postupně začala kolabovat celá rodina. Ono to vypadalo že babička umře každou chvíli, takže jsme spojili všechny síly a nijak jsme je neobnovovali.“

„Náročné bylo, že sE člověk stará o babičku společně rodiči. A najednou s nimi prožívá i jejich nemoci. Tatínek prošel rakovinou a před rokem onemocněl diabetem. Bylo pro mě už tak dost těžké se smířit s tím, že babička odchází, a najednou tatínek. Do toho péče o dceru… Nevíte, co dřív.“

Že jsou v péči okamžiky, které by člověk za svůj klid nebo volný víkend nevyměnil, na tom se shodují všechny pečující.

„Jeden den jsem nosila kýbl na zvracení synovi a když už byl lepší, tak zvracela babička. Vůbec jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Ale když jsem si večer lehla, říkala jsem si, že tohle je asi nejkrásnější lidská zkušenost, je to krása starat se o blízké lidi, pečovat“

„Pečuju o manžela, se ktetým jsme 53 let, před 3 lety jsme měli krásnou zlatou svatbu. Výhody to má. Když se pohádáme a on se na mě zlobí, za 5 minut už o tom neví. Dřív jsme se pohádali a dva dny jsme na sebe nemluvili. Teď když se ptá, proč na něj zvyšuju hlas, tak mu řeknu: Ale jo, chceš zmrzlinu? Tak spolu lížeme zmrzlinu a je pohoda.“

Osvěta

Každý jednou budeme potřebovat pomoc, pro sebe, pro své blízké. Ve společnosti, v médiích nebo ve škole se ale o této části života mluví jen minimálně. Je potřeba to změnit. Tak by se dal shrnout hlavní apel všech diskutujících. Je v pořádku o svoje blízké pečovat a je v pořádku péči přijmout a s ní i podporu a pomoc státu.

„Mělo by se víc mluvit o tom, co prožíváme, protože to čeká každou rodinu.“

„V televizi máme každou blbost, proč ne takhle užitečný věci?“ 

Naše doporučení

1.  Osvěta ohledně domácí péče a také smrtelnosti a zranitelnosti člověka je nutná. Lidé dnes obtížně přijímají péči zvenčí možná i proto, že nemoc a stáří se ve společnosti snažíme do poslední chvíle ignorovat.

2.  Zjednodušení dostupnosti finanční podpory – proces aktuálně pečující intenzivně zatěžuje.

3.  Posílení mobilních týmů – pomáhají návštěvy doma a to v případě sociálních pracovníků a pracovnic, ale také lékařů a lékařek – pečující si často nemohou dovolit trávit mnoho času na úřadech a v ordinacích.

4.  Sociální pracovníci by měli domácí pečující podpořit, nasměrovat je a naopak by neměli proces podpory od státu komplikovat.

5.  Nedostatek profesionálních pečujících komplikuje i domácí péči.

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.

Kláro, proč jsi kývla na nabídku připravit a následně i facilitovat s MILOU kulaté stoly, které hledají odpověď na otázku: „Jak zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese?“

Proto, že mám ráda tvoji práci a to co s MILOU děláš je mi sympatické a dává mi to velký smysl. Zároveň věřím, že každý člověk má právo žít svůj život co nejvíc podle svých přání a potřeb až do konce. Proto nám má záležet na lidské důstojnosti vždy, u všech a ve všech fázích života. To, co s MILOU děláte, jednoznačně přispívá k tomu, aby tohle právo nezůstalo jen v rovině deklarací. A to je něco, na čem se budu ráda podílet.

Máme za sebou tři z osmi plánovaných setkání. Jedno se studenty a dvě s profesionálními pečujícími. Překvapilo tě na těchto diskuzích s bezmála třiceti lidmi z oboru pečovatelství něco? 

Obrovsky mile mě překvapilo, až dojalo, jak na všech třech dosavadních setkáních byla cítit hluboká a upřímná motivace dobře sloužit, v dobrém slova smyslu, klientům a velká radost když se práce daří a klienti jsou spokojení. A překvapila mě až určitá plachost v rozletu směrem k vizím o tom, jak bychom jako pečovatelé mohli být v budoucnu zaplaceni nebo jak by měly vypadat pracovní podmínky, aby se nám pracovalo s větší lehkostí a mohli jsme v té práci vydržet spoustu let. Jako by bylo neskromné nebo drzé přát si pro sebe víc, protože podmínky už jsou nějak nastavené a my to v nich musíme zvládnout a vydržet. Přitom téma sebepéče rezonovalo úplně u všech. Třeba chuť odjet spolu jako tým jednou za rok na víkend do hezkého prostředí a dopřát si tam masáž. To jsem vnímala jako hodnotu, která vystupovala hodně výrazně. Bohužel je to ale hodnota, na kterou často nezbývá čas, zdroje a možná ani příležitost o tom nahlas mluvit. Což je škoda, protože kvalitní vztahy a péče o sebe jsou něco, o co všichni stojíme a když nám k tomu někdo vytvoří prostor, umíme si o podporu i říct.

Za jak reálné považuješ to, že se podmínky pro výkon pečovatelské profese podaří skutečně zlepšit?

Moje celoživotní nastavení je, že ráda vytvářím vize změny. A 100% věřím, že když se dost lidí spojí a mají čistou a upřímnou motivaci zlepšit něco nejen pro sebe, ale i pro ostatní, tak je to možné. Čím víc se nás o tohle téma bude zajímat, tím dřív se může změna stát.

Je něco, co pro zlepšení podmínek pro pečující a v důsledku i pro zlepšení péče o seniory, může udělat každý z nás, i když třeba nepracuje v oboru?

Myslím, že každý z nás se může a především má o tohle téma zajímat dřív, než se ho osobně dotkne. Je důležité zajímat se o to, jak je potřebná pomoc a podpora dostupná, zda je dostupná všem a pokud ne, tak proč. Máme se zabývat tím, v jakých podmínkách pečující pracují, protože jsou to mimochodem právě oni, kteří se budou starat o nás. Tenhle lidský zájem je nezbytnou podmínkou pro to, aby se systém zkvalitňoval, změny se děly tady a teď a nečekali jsme na ně dlouho.

Foto: Michal Hančovský

• JAK DOSÁHNOUT TOHO, ABY SE PROFESIONÁLNÍ PEČUJÍCÍ VE SVÉ PROFESI CÍTILI DOBŘE?
• JAK PŘEDEJÍT VYSOKÉ FLUKTUACI A NEDOSTATKU PEČUJÍCÍCH?
• JAK ZAJISTIT, ABY PROFESIONÁLNÍ PEČUJÍCÍ ZŮSTÁVALI VE SVÉ PROFESI CO NEJDÉLE A NETRPĚLO JEJICHFYZICKÉ A PSYCHICKÉ ZDRAVÍ?

Nejen o tom mluvila Klára Laurenčíková společně se zaměstnanci domova pro seniory Novovysočanská v Praze, ale také s týmem MILY. Většina pečujících mluví o tom, že profesionální péči chápou jako něco, co si je v životě našlo a dává jim smysl. „Já to tady někde mám, prostě to tam bylo,“ říká Milena. Marta přišla do zařízení pro seniory se svou tchýní, aby tam nebyla sama: „Měla Alzheimerovu nemoc a potřebovala péči 24 hodin denně, ale nikam nechtěla jít. Tak jsem si udělala kurz pracovníka v sociálních službách a šly jsme spolu. I když po dvou letech zemřela, já jsem už v práci zůstala, pohltilo mě to.“

Největší motivátor a vzpruha je zpětná vazba od klienta

„Smích léčí, to je fajn, když ty lidi rozesmějete,“ říká Karel. Na tom se shoduje celý tým. „Krásný je když někdo řekne: Já jsem tady doma,“ myslí si Mirka. Pečující si ale považují i vztahů s klienty, kteří měli nástup do domova komplikovanější. „Když vám někdo řekne, že je rád, že sem šel, i když nechtěl, nevěděl, do čeho jde, to je opravdová vzpruha,“ doplňuje Jarmila. „Někdy je klient nevrlý, protože je nešťastný. Nechce tu být, je třeba upoutaný na lůžko. Tam to může trochu skřípat, ale o to víc si pak cením zpětné vazby od něj. Dokážu se vyrovnat s tím, že se nechová příjemně,“ tvrdí Ivana.

Alfa a omega je vstřícné a otevřené vedení a dobrý kolektiv

Zaměstnanci se shodují, že kolektiv a atmosféra v něm hraje klíčovou roli. „Ráno jdete s chutí do práce. Třeba vás bolí záda, nohy, ale chcete jít, ta motivace je silná,“ říká Ivana. Tým pečujících dokonce přichází do práce dřív, protože se těší na společnou ranní chvilku, kdy je čas na probrání všeho podstatného. Jak říká Jarmila: „Manžel mi vždycky ráno říká: Proč tam chodíš tak brzo?“ Zároveň si pečující uvědomují, že dobrá atmosféra v týmu není samozřejmost: „Kdyby byla nějaká třecí plocha, člověk to řeší tak, že si najde něco jiného, pro klid duše,“ potvrzuje jedna z účastnic diskuze.

Jako důležitou pečující vnímají i vstřícnost, respekt a důvěru směrem od vedení „Paní ředitelka mi neřekne ne, když mám námět na zlepšení. Může se stát, že to neklapne, ale vyzkouší se to,“ pochvaluje si Jarmila, která v domově pracuje jako aktivizační pracovnice.

Možnost, dál se vzdělávat, posiluje motivaci

Možnost se v oboru dál vzdělávat vítají všichni účastníci diskuze, shodují se na tom, že některé kurzy se vyplatí absolvovat i opakovaně. Paliativní péče, přístup k lidem s demencí, sebepéče, bazální stimulace nebo třeba vyslovení posledního přání –⁠ tyto i další kurzy chápou pečující jako velmi nápomocné a to nejen ve své profesi. „Dává mi to hodně i do soukromého života. Je neskutečné, kolik se toho člověk naučí,“ říká Milena. „Mně kurz bazální stimulace přímo pomohl s jednou klientkou, za ten kurz jsem vyloženě vděčná a šla bych klidně znova,“ potvrzuje jedna z účastnic. Na náš dotaz, jestli je možné nové vědomosti a dovednosti uplatnit přímo v praxi, odpovídá jedna z pečujících rázně „Já si to dělám po vlastní linii. Co mi ten kurz dá, to uplatním.“ Je třeba dodat, že ne v každém zařízení je takový přístup možný. Z předešlých rozhovorů s profesionálními pečujícími víme, že reakce lidí v týmu mohou být demotivující. Někteří jednoduše nesnesou velké „novoty“.

Finanční ohodnocení je nedostatečné

Na peníze narážíme během hovoru hned několikrát. Na tom, že profesionální pečující jsou finančně podhodnocení se shodují všichni. „Navýšit odměnu je priorita, je potřeba přidat 5, spíš 10 tisíc. Pohybujeme se v rozmezí 27–31 tisíc hrubého a na to ještě dosáhne málokdo,“ říká jedna z účastnic. „Kamarádka, která pracuje jako sekretářka, má vyšší plat, skladník má taky víc. To je tak demotivující… V Lidlu mají víc určitě,“ potvrzuje další. Opět se ukazuje, že přestože hrají finance důležitou roli, práci kvůli nim pečující zatím měnit nehodlají. „Neměnila bych, nešla bych za pokladnu, byla bych tam nešťastná, ale víc než pochvalu bych teď ocenila přidat na penězích“, říká pečovatelka. Další z nich odpovídá výmluvně: „Já budu nešťastná v důchodu, z čeho se mi má počítat?“

Společnost nevnímá, jak komplexní dovednosti pečující profese vyžaduje

Několikrát během rozhovorů mluvíme o tom, jaké dovednosti musí zvládat profesionální pečující při práci se seniory. Poskytují psychologickou podporu, starají se o hygienu, stravování, ošetřují, zařizují program činností a celou tu dobu by měli být také empatičtí a vřelí. Práce je velmi náročná fyzicky i psychicky. Shodujeme se, že společnost si tuto komplexitu zatím neuvědomuje a je potřeba to změnit, například prostřednictvím komunikace. „Zájemci o práci často odchází ještě ve zkušební době, třeba i po týdnu s tím, že je tu podle nich strašně moc práce. Je potřeba představit naši práci, těch složek je opravdu hodně,“ říká jedna z účastnic.

Přetížení profesionálních pečujících způsobuje další systémové problémy

Lidí v pečující profesi je nedostatek. To je vůbec nejpalčivější problém, který postihuje samotné profesionální pečující, ale také přímo klienty, jejich rodiny i vedení zařízení. Vinou nedostatku lidí v oboru jsou profesionální pečující dlouhodobě přetížení. I běžný provoz nebo snaha o jakoukoli systémovou změnu se pak jeví jako komplikace, která nastavené procesy ještě zatíží. Stačí se blíže podívat na následující tři problémy, které vyplynuly z přetížení profesionálních pečujících:

▶ 1. Administrativa je vnímaná jako zbytečná zátěž
„Než napíšu 4 listy A4 o tom, jak se paní zhoršila, je pro mě mnohem důležitější, být s ní u lůžka. Tomu člověku jsou papíry k ničemu,“ zahajuje diskusi o „papírování“ Ivana. Její kolegyně vzápětí dodává, že aby se dobře postarala o klienty, nezřídka řeší administrativu mimo pracovní dobu. „Zápisy dodělávám, když jedu s klientem na doprovod k lékaři. Když nemám tuto možnost, tak je píšu po pracovní době, třeba v tramvaji, a to není dobře.“ Nabízí se tak návrh, zcela minimalizovat nebo technologicky automatizovat administrativu, pokud není dostatek zaměstnanců. Zcela vynechat ji přirozeně nejde, je potřebná nejen při předávání směn.

▶ 2. Malá otevřenost vůči flexibilnějším typům úvazků
Není to poprvé, co od pečujících slyšíme, že jsou spokojení s dvanácti hodinovým směnným provozem a změnu si v tomto ohledu nepřejí. „Já jsem pracovala od pondělí do pátku, ale mně to opravdu maximálně vyhovuje, ty 12tky. Člověk si může udělat volno i mimo víkend.“ Jejich fyzickou náročnost však potvrzuje jedna z účastnic. „Léta jsem dělala ve směnném provozu, kvůli páteři jsme to musela změnit a chodím na 8h směny.“

Neúnosnost současného nastavení směn jsme přitom řešili na předchozím kulatém stole Jiskříme se studentkami a studentem oboru Ošetřovatelství. Často zmiňovali, že 12h směny jsou pro ně neúnosné a jsou i důvodem, proč by v profesi nemohli pokračovat. Ačkoliv je to výzva pro vedení jednotlivých zařízení, umíme si představit co největší flexibilitu směn, díky které mohou získat zájem o práci profesionálních pečujících i lidé, pro který je současný systém 12h směn nemožný, např. rodiče menších dětí nebo uchazeči, kteří by rádi s touto profesí začali ve zralém věku a potřebují si na její náročnost teprve zvyknout. Díky tomu se přetíženým pečujícím může značně ulevit. Jak zmínila Klára Laurenčíková, i v rámci učitelského oboru je připraveno nastoupit mnoho lidí, například z byznysu. Učení však chtějí věnovat jen polovinu úvazku, druhou pak dosavadní kariéře. Teprve ve chvíli, kdy podobné požadavky budeme vnímat jako legitimní, o práci pečujících mohou získat zájem i lidé, pro které je teď z časových důvodů nemožná.

▶ 3. Praxe studentů vyvolávají frustraci
Studenti jsou lidé, kteří by jednou měli stávající pečující v jejich službě doplnit, v budoucnu zastoupit a to ideálně v kvalitě, která se díky novým poznatkům zlepšuje. Aby se tak mohlo stát, potřebná je kvalitní praxe studentů a také dostatečná příprava ze školy. Z praxe by měl student odejít posílený, sebevědomý a se zkušenostmi a dovednostmi, o které se v další práci může opřít. Je to snad právě vinou přetížení stávajících pečujících, že praxe neprobíhají podle představ ani jedné ze stran. Zatímco studenti si stěžovali na demotivovanost stávajících pečujících a nerovnoměrnost kvality praxí, pečující vnímají jako problém nedostatečnou připravenost studentů: „Často teoretizují, jak se co má dělat, a když je pošleme za klientem, ani se nepředstaví, nepozdraví,“ tvrdí jedna z účastnic. „Jsou nepřipravení. Já si ty studenty vedu opravdu jako pětileté děti, ukazuju jim, že tady se zaklepe a tady se pozdraví, ale že se NAHLAS pozdraví,“ doplňuje další z účastnic.

Hned se nabízí otázka, proč má být se studentem zacházeno jako s dítětem, pokud jde de facto o budoucího kolegu stávajících pečujících. „Studenti mohou být tak trochu semletí tím, co prožili ve škole nebo v rodině, mívají strachy, obavy. Praxe jim má pomoct tyto strachy rozehnat a posílit je, připravit je, dodat jim sebevědomí,“ tvrdí Klára Laurenčíková a Simona Bagarová doplňuje: „Ověřili jsme si, že studenti si tento obor vybírají, protože se mu skutečně chtějí věnovat, ale nakonec je realita často odradí, protože naráží na vyhořelé lidi, systém a nedostatečnou podporu.“ Dostáváme se tak znovu k problému, jak lze poskytnout oporu jinému, pokud ji člověk nemá dost sám pro sebe. „Pro nás je to vysilující, vysvětlím jim to, jak to mají dělat, odejdu, podívám se jak jim to jde a zjistím, že jim to nejde. Tak radši studenty stáhnu a jdeme dělat něco jiného.“ Jak se tedy ukazuje, obrovskou výzvou je, navrhnout praxe tak, aby nevyčerpávaly už tak přetížené pečující a naopak posílily studenty a daly jim potřebné dovednosti. 

Co tedy můžeme změnit?

Jak výše zmíněné problémy řešit? Shrňme si, co by mohlo pomoci.
 

1.  Navýšení platů tak, aby odpovídaly náročnosti pečovatelské profese a obstály v porovnání s ostatními profesemi na pracovním trhu

2.  Zavedení flexibilních pracovních úvazků, které mohou k profesi přilákat nové zaměstnance

3.  Průběžné benefity, které kompenzují vysokou fyzickou zátěž, případně benefit formou sabatiklu pro načerpání nových sil nebo možnost seberozvoje

4.  Rozvoj systému studentských praxí tak, aby motivoval studenty a přitom nevyčerpával pečující

5.  Snížení byrokratické zátěže a zjednodušení administrativních procesů

6.  Osvěta společnosti, která zdůrazní jak komplexní pečovatelská profese je

7. Reforma školství s důrazem na prestiž profese a týmovou spolupráci v praxi

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.