Jak zvládají využít podpory a pomoci, kterou jim systém může poskytnout? Co je trápí a co by jim pomohlo? Nejen na to jsme se ptali osmi žen, které se, často s pomocí svého nejbližšího okolí, starají o členy rodiny v pokročilém věku či nepříznivé zdravotní situaci. Výpovědi Lenky, Vlasty, Barbory, Martiny, Moniky, Kateřiny, Miriam a Martiny najdete v článku. Protože jde o záležitosti rodinné, záměrně jsme výroky neoznačovali.

Nejtěžší je blízkého přesvědčit, že potřebuje pomoc

Kromě péče samotné jsou rodinní pečující zatížení řadou průvodních problémů. Jedním z nich je podle diskutujících skutečnost, že přijmout pomoc, a to často jak od rodinných příslušníků tak následně od profesionálních pečujících, pro opečovávané členy rodiny nebývá jednoduchý proces. Naopak bývá nepříjemný pro všechny strany a trvá dlouho. Na pomoci zvenčí navíc nezávisí jen opečovávaný člověk, ale s ním také pečující, jehož kvalita života je mírou podpory zvenčí vždy ovlivněná.

>> Někdy si senioři neuvědomují, kolik toho ve skutečnosti nezvládají

„Opečovávaní často tvrdí, že nic nepotřebují, že všechno zvládnou, ale neuvědomují si, co všechno musíme zvládnout my, kteří o ně pečujeme. Často to ani neví.“

„Už jen přesvědčit babičku o tom, že u ní budeme spát, bylo těžké. Skoro jsme ji až obtěžovali tím že jsme jí přišli uklidit, přinesli nákup. Tvrdila, že všechno zvládá sama, opravdu si to myslela.“

„Když přijde sociální pracovnice, manžel jí bude vyprávět co všechno dělal, kde byl, že byl vrcholový sportovec. Ale kdyby se ho zeptala, co měl před 10 minutami k jídlu, nevěděl by to.“

„Babička byla u lékaře najednou úplně v pohodě, podle ní jí nic nebylo, nic nepotřebovala, ale realita byla úplně jiná.“

>> Roli hraje často také strach a nechuť péči přijmout

„Manžel má dětskou mozkovou obrnu a v minulosti měl těžké operace. Bál se proto chodit k lékařům a bylo těžké ho přesvědčit aby vůbec někam chodil.“

„Nejtěžší bylo přesvědčit babičku, že potřebujeme hospicovou službu. Vzala si totiž do hlavy, že v momentě, kdy se u ní objeví někdo cizí, ji dáme do zařízení. To jsme přitom nechtěli, chtěli jsme, aby zůstala doma. Hospicová služba pro nás nakonec sehrála zásadní roli, poslední měsíce bychom to bez ní nezvládli.“

„S tátou jsme si vyměnili role, najednou jsem se o něj starala já. Provádět všechny ty intimní věci jako koupání, to bylo pro obě strany těžké.“

„Když jsme konečně získali pomoc pečovatelů, babička je třeba i vyhnala. Řekla jim, že je najezená a že pomoc nepotřebuje.“

Péče stojí peníze, ale vyřídit si příspěvek na péči nebo obejít nutná vyšetření je vysilující proces

Zatímco některé z pečujících, které se s námi na diskuzi sešly, pečují samy, jiné péči zajišťují s pomocí celé rodiny a u potřebného se střídají. Ostatní zase využívají terénních a odlehčovacích služeb. Časově a finančně náročná je péče vždycky a tak bývá pravidlem, že je potřeba zajistit finanční příspěvky. Aby na ně pečující dosáhli, je nutné vyřídit také lékařské prohlídky. Dohromady jde často o velmi zdlouhavý proces, který bývá navíc doprovázen uživatelsky nepříjemným jednáním úřadů a dlouhými čekacími lhůtami. Další komplikací je mnohdy i stav potřebného, který může vyžadovat stálý dohled a podporu.

„Manžel nechodil k lékaři od 18 let, takže jsme měli problém vyřídit příspěvek, vozík, pomůcky. Ne všechny lékaře, které bychom potřebovali, máme vyřízené a kvůli tomu také ne všechny příspěvky, které bychom potřebovali, máme k dispozici.“

„Jedna věc je mít informace, druhá věc je to všechno zvládnout oběhat, vyřídit. Jen oběhnout všechny úřady stojí spoustu času.“

„Domácí pečovatelé jsou drazí. Měla jsem komerční službu a zjistila jsem že platíme asi třikrát víc, než je běžné. Péče bychom potřebovali víc, ale bylo by to finančně mnohem náročnější.“

„Máme trojku příspěvek (příspěvek na péči III. stupně, pozn. autorky) a zatím nám to stačí. Zkoušeli jsme si ale zjišťovat ceny odlehčovacích pobytů a zjistili jsme, že to je buď drahé, nebo se do toho domovy nehrnou.“

Sociální pracovníci by měli pečující podpořit a poradit jim

Role sociálních pracovnic a pracovníků jsme se dotkli už během předchozích diskuzí. Senioři i pečující zmiňovali, že komunikaci s nimi často provází zdlouhavý proces papírování, neochota či pocit, že sociální pracovnici obtěžují. „Pomohlo by, kdyby sociální pracovnice byly podpůrnější. Někdy má člověk pocit, že se skoro proviňuje. Že okrádá stát o peníze, že se chce flákat doma,“ říká jedna z pečujících. Sociální pracovnice má přitom fungovat jako mentor, poradce. Měla by umět situaci pečujících zmapovat, zorientovat se v možnostech a následně navrhnout další postup nebo zmínit, na co se připravit. To by uvítala další z pečujících: „Když někdo přijde k vám, vidí, co se děje, analyzuje situaci, doporučí příspěvky, to by pomohlo.“ Přijít přímo do domácnosti lidí, kteří pečují o blízkého a rodinu, podpořit a poradit doma –⁠ právě to se ukazuje jako velice vítaná pomoc a potřeba rodinných pečujících. Potvrzuje to výrok, který u kulatého stolu zazněl: „My jsme narazili na skvělou sociální pracovnici. Přišla k nám domů a dokonce i poznala, že babička má Alzheimera, doporučila nám ať ji necháme vyšetřit. Byla takový tahoun. Je skvělé, že máte člověka, který pomůže, opraví chyby ve formuláři nebo doporučí, jak vyplnit žádost o příspěvky.“ Když mají naopak pečující na sociální pracovnici smůlu a setkají se s nepochopením a příliš vyčerpávajícím procesem, může to nakonec vést až k umístění nejbližšího do ústavu, kde schvalování příspěvků na péči probíhá automaticky. Péče bez vnější podpory se mnohdy nedá dlouhodobě vydržet.“ Někdy si říkám, že je ten proces tak náročný, aby ho lidi používali co nejmíň,” dodává k tomu další z účastnic diskuze.

Profesionálů v pečovatelské profesi je urgentní nedostatek

Ani tato, v pořadí už šestá zpráva z diskuzí Jiskříme, nezapomene na opakovaně zmiňovaný problém v péči o seniory. Lidí v pečovatelské profesi je enormní nedostatek a to způsobuje řadu dalších problémů. Jak moc je situace vážná dokresluje i tato zkušenost: „My jsme chtěli víc péče, finance jsme měli, ale nebyl dostatek asistentek. Vyžebrali jsme pečovatelku jednou týdně, pak dvakrát. Nakonec jsem si domluvili melouch, že k nám paní docházela mimo oficiální zaměstnání,“ říká diskutující a dokresluje zároveň další opakovaně zmiňovaný problém a to sice ten, že pečovatelky nejsou v zaměstnání adekvátně zaplacené.
 

Psychika během péče trpí, pomoci můžou i kurzy pro pečující

Vliv na psychiku je v souvislosti s péčí o člena rodiny neoddiskutovatelný. Pečující se snaží pomoci si různě. Relaxací a zájmovými aktivitami, setkáváním s přáteli, pomáhá ale i psychologická podpora nebo vzdělávání formou kurzů. 

„Udržela jsem si svoje koníčky. Můžu jet na hory, na tenis, můžu jít do divadla, s kamarádkou na kafe. Kdybych se odpojila od všech svých koníčků a od svého života, vyhořela bych velmi brzo.“

„Já jsem škrtla všechno, zájmy i kamarádky, my jsme fakt mysleli že nám babička umře rychle, ale nakonec se to nestalo. Zemřela před třemi měsíci a pořád se z toho všichni sbíráme.“

„Absolvovala jsem mnoho kurzů, třeba Pečuj doma nebo Meridiem jsou skvělí. Vždy jsem tam něco objevila, našla nějakou perlu.“

„Mně kurzy pomohly se specifiky u lidí s Alzheimerem. Myslela jsem si že když babičce něco vysvětlím, bude to chápat a nebude se zlobit nebo bát. Nevysvětlím. Teď už to vím. Je potřeba s tím člověkem tak trochu hrát, netrápit sebe i jeho vysvětlováním.“

„To třeba mrzí mě, že jsme neprošli kurzy. Na tom vyhořeli moji rodiče. Babičce pořád dokola něco vysvětlovali, i hlasitě opakovali. Tatínek i strejda odpadli nemocemi, protože nedokázali pochopit, že to je normální. Kdyby měli informace, nezpůsobilo by jim to takové trauma a stresy.“

Doma toho jde zvládnout hodně, málo se to ale ví a vyžaduje to vůli a proaktivitu

Pečující také sdíleli své zkušenosti s reakcemi okolí na to, že pečují o své blízké, i v poměrně vážném stavu, doma. Shodovali se na tom, že někteří lidé reagují překvapeně, často ani neví, že se v dnešní době dá náročná péče zvládnout doma. Lidé podle nich nemají povědomí o spektru služeb a podpory pro pečující, nejen finanční, ale také psychologické, nebo co se týče vzdělávání právě formou výše zmíněných kurzů. 

„Lidé si často jen mysleli, že babička umřela na stáří. Když pak ale zjistili, co všechno nezvládala, byli překvapení. Nevěděli, že existuje mobilní hospicová služba a s čím umí pomoct. Někteří říkali: Kdybych to věděla, taky bych mámu, babičku nebo dědu, nedávala do zařízení.“

„Když jsem někomu řekla, že chodím na školení, tak mi řekl, že to by tedy nemohl. Ale pak to nemůžou zvládat s tím svým dotyčným! Kdyby lidé věděli, co všechno se dá udělat, aby si člověka mohli nechat doma, tak by to třeba zkusili.“

Je potřeba zároveň dodat, že každá aktivita navíc zabere čas. A v některých případech je s péčí doslova neslučitelná:

„Je to těžké, pečující nemají čas. Ještě včera jsem se rozhodovala jestli si půjdu radši odpočinout nebo jestli půjdu sem. Když člověk pečuje, zvažuje jestli vůbec může někam jít nebo jestli má doma vyplňovat formuláře, žehlit, plánovat vyšetření u lékaře…“

Péče ovlivní chod celé rodiny, kromě únavy a nemocí pečující zažívají i krásné chvíle 

Péče o blízkého, i když může z většiny ležet na jednom člověku, nakonec ovlivní každého člena rodiny. Pečující mívají nezřídka vlastní děti, které stále vyžadují pozornost, někdy se členové široké rodiny v péči střídají tak, aby u všeho ještě zvládli pracovat. Není divu, že pak rodina bojuje s únavou, vyhořením a nebo vlastními nemocemi.

„Pro nás bylo kritické vyčerpání celé rodiny. Manžel do toho patří taky, ten se staral o syna s autismem, když jsem ho neměla s sebou. Táta nám zkolaboval, když se máma starala o babičku, postupně začala kolabovat celá rodina. Ono to vypadalo že babička umře každou chvíli, takže jsme spojili všechny síly a nijak jsme je neobnovovali.“

„Náročné bylo, že sE člověk stará o babičku společně rodiči. A najednou s nimi prožívá i jejich nemoci. Tatínek prošel rakovinou a před rokem onemocněl diabetem. Bylo pro mě už tak dost těžké se smířit s tím, že babička odchází, a najednou tatínek. Do toho péče o dceru… Nevíte, co dřív.“

Že jsou v péči okamžiky, které by člověk za svůj klid nebo volný víkend nevyměnil, na tom se shodují všechny pečující.

„Jeden den jsem nosila kýbl na zvracení synovi a když už byl lepší, tak zvracela babička. Vůbec jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Ale když jsem si večer lehla, říkala jsem si, že tohle je asi nejkrásnější lidská zkušenost, je to krása starat se o blízké lidi, pečovat“

„Pečuju o manžela, se ktetým jsme 53 let, před 3 lety jsme měli krásnou zlatou svatbu. Výhody to má. Když se pohádáme a on se na mě zlobí, za 5 minut už o tom neví. Dřív jsme se pohádali a dva dny jsme na sebe nemluvili. Teď když se ptá, proč na něj zvyšuju hlas, tak mu řeknu: Ale jo, chceš zmrzlinu? Tak spolu lížeme zmrzlinu a je pohoda.“

Osvěta

Každý jednou budeme potřebovat pomoc, pro sebe, pro své blízké. Ve společnosti, v médiích nebo ve škole se ale o této části života mluví jen minimálně. Je potřeba to změnit. Tak by se dal shrnout hlavní apel všech diskutujících. Je v pořádku o svoje blízké pečovat a je v pořádku péči přijmout a s ní i podporu a pomoc státu.

„Mělo by se víc mluvit o tom, co prožíváme, protože to čeká každou rodinu.“

„V televizi máme každou blbost, proč ne takhle užitečný věci?“ 

Naše doporučení

1.  Osvěta ohledně domácí péče a také smrtelnosti a zranitelnosti člověka je nutná. Lidé dnes obtížně přijímají péči zvenčí možná i proto, že nemoc a stáří se ve společnosti snažíme do poslední chvíle ignorovat.

2.  Zjednodušení dostupnosti finanční podpory – proces aktuálně pečující intenzivně zatěžuje.

3.  Posílení mobilních týmů – pomáhají návštěvy doma a to v případě sociálních pracovníků a pracovnic, ale také lékařů a lékařek – pečující si často nemohou dovolit trávit mnoho času na úřadech a v ordinacích.

4.  Sociální pracovníci by měli domácí pečující podpořit, nasměrovat je a naopak by neměli proces podpory od státu komplikovat.

5.  Nedostatek profesionálních pečujících komplikuje i domácí péči.

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.

Se studenty oboru Ošetřovatelství, pečovateli, řediteli několika zařízení, ale také s rodinami, které o svého blízkého pečují doma nebo se samotnými seniory, kteří jsou prozatím soběstační, ale téma péče pro ně začíná být pomalu aktuální. Různé úhly pohledu a zkušenosti jsou základem pro otevření širší diskuze.

Všechna setkání připravujeme s advokační expertkou Klárou Laurenčíkovou, která výstupy z kulatých stolů bude prezentovat na naší konferenci v září 2022 v Praze.

Co nám přijde na pečovatelské profesi klíčové zdůraznit a jaká témata chceme zvedat?

Náročná práce

Pečovatelská práce JE náročná. Dosud neexistuje systematická osobnostní podpora, která by pracovníkům v přímé péči pomáhala zvládnout náročnou profesi. Přitom podle výzkumů trpí syndromem vyhoření každý pátý Čech a lidé v sociálních službách patří mezi nejvíce ohrožené skupiny. V domovech seniorů je osobnostní, individuální podpora pečujícím naprostou výjimkou.

Málo peněz

Průměrný plat pečovatele v ČR je 25 500 Kč. Ale nejsou to nutně peníze, kvůli kterým lidé z pečovatelské profese odchází nebo kvůli čemu se jí vyhýbají. Podle dat společnosti LMC je nejčastějším důvodem výpovědi za strany zaměstnanců:

• nedostatek uznání (59 %)
• přemíra práce (58 %)
• odcizení a rutina (55 %)
• pocity ponížení (45 %)
• finance jsou až na pátém místě (38 %)!

Lidé, kteří jsou ve své práci spokojení, dávají z finančních důvodů výpověď méně (18 %), než ti, kteří ve svém zaměstnání navíc spokojení nejsou (27 %).

Ačkoliv jsou data zpracovávána napříč pracovním trhem, bezpochyby je obdobné pořadí platné i u zaměstnanců v pečovatelské profesi.

Co to v překladu znamená? I pro pečovatele je uznání ze strany vedení důležité a pokud ho mají, kvůli nižším platům ze svého místa neodejdou.

Nízká prestiž

Manažerka programu D.O.M.A., Karolína Puttová, říká: „Chceme po pečovatelích, aby se o naše blízké starali lépe, než to dokážeme my sami.“ Ale na straně druhé se na pečovatele díváme jako na někoho, kdo utírá lidem zadek nebo v opačném extrému jako na někoho, kdo je anděl na zemi.

V knize Karla Kopřivy Lidský vztah jako součást profese odpovídalo na otázku Jakého pečovatele byste si přáli pro své blízké 300 pracovníků ze sociální sféry a odpovídali takto: vlídnou (65 %), empatickou a profesionální (40 %).

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.

Petro, v závěrečné zprávě o spolupráci se zařízením, kde jsi s projektem D.O.M.A. působila, píšeš, že je důležité, aby mělo zařízení vizi. Proč je tak důležitá?

Protože s ní bývá spousta věcí jednodušších. Vize je úžasná pomůcka, díky které zařízení může efektivně dělat to, co skutečně dělat chce. Jasná vize může i v každodenním koloběhu zjednodušit a urychlit jakékoli rozhodování, komunikaci v týmu i práci s klienty. Je to takový maják. Maják se světlem, které tě láká a ty za ním jdeš, krůček po krůčku. A aby se ti dobře šlapalo, tak je fajn to světlo majáku stále jasně vidět. Jednoduše, je dobré tu vizi skutečně dobře znát, rozumět jí a taky s ní souznít, jinak se může stát, že půjdeš jinam, k jinému majáku.

Když zařízení nemá svou vizi dobře definovanou a hlavně pro všechny srozumitelnou a také atraktivní, tak se zaměstnanci mohou vydat odlišným směrem než třeba vedení. A v týmu pak vznikají nepochopení i konflikty.

Co bývá nejčastější příčinou takových konfliktů mezi zaměstnanci v zařízeních?

Zpravidla to bývají mezilidské vztahy – ať už jde o vztahy mezi vedením a zaměstnanci, mezi kolegy navzájem, nebo mezi zaměstnanci a klienty. Ta pnutí často vyvolávají nejasnosti. Ať už v náplni práce, v kompetencích jednotlivých lidí, nebo v adaptaci nových zaměstnanců. Svou roli v těch pnutích podle mě hrají i odlišné názory na to, jak řešit krizové situace. Když nejsou jasně dané priority, pravidla a postupy, tak si zaměstnanci jedou podle svého a to může způsobovat potíže.

Je možné se těm pnutím a konfliktům vyhnout úplně?

Obávám se, že úplně ne. V zařízeních, kde pečují o seniory a nemocné, se totiž lidé často potýkají s velkým stresem, fyzickým i psychickým vyčerpáním. Setkávají se se smrtí, s pláčem, úzkostmi, i se vztekem, negativitou, a taky velmi nepříjemnými pocity selhání, nedostatečnosti i bezmoci. To je ohromná emoční nálož, a s tou se každý člověk srovnává jinak. A i tím mohou vznikat další třenice a nepochopení.

K tomu všemu se ještě může stát, že máš coby pečovatelka vedení, které tě nedokáže ocenit, pochválit tě nebo které ti dokonce dupe po sebevědomí, a k laskavosti a respektu má fakt daleko. Jak pak můžeš ten respekt a laskavost poskytovat ty jako pečovatelka klientům? Jenže když to neděláš, tak to zase vyvolá nepříjemnou reakci u vedení. Je to začarovaný kruh.

Jak tedy může organizace MILA pomoct s tím, aby byli pečující v zařízeních spokojenější?

Třeba tak, že poskytne kouče, terapeuty a konzultanty lidem ve vedení takových zařízení. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Zní to drsně – ale na vedení záleží! My leaderům poskytujeme kvalitní a bezpečný prostor, aby se mohli zastavit, získat nadhled a větší lehkost v rozhodování, vyřešit strategické pracovní záležitosti, ale i věci osobní, které s výkonem profese vždy souvisí. Člověk, který dostane takovou podporu, tak získává úžasný bonus – čas pro sebe, jasnější mysl a rozhodnost. Díky tomu může lépe pečovat o svůj tým. A ten zase může lépe pečovat o klienty.

Máš už za dobu svého působení v MILE příklady toho, jak spokojenější zaměstnanci ovlivnili kvalitu péče a tedy zlepšili život lidí v zařízeních?

Já jsem pracovala především s vedením takových zařízení a co vím jistě je, že když jsou lidé ve vedení spokojenější, tak dohlíží na to, co se děje pod nimi s větším nadhledem, a tedy i respektem a laskavostí. A to velmi pomáhá atmosféře v týmu. Komunikace bývá jasnější a otevřenější. Zaměstnanci se cítí bezpečně, a tak mohou být laskavější a respektující i vůči klientům.

V jednom ze zařízení, ve kterých jsi působila, proběhlo během spolupráce poměrně velké personální zemětřesení. Je dobře, že se takové věci ději?

Věřím, že ve většině případů ano. Tady se například ukázalo, že srozumitelnost vize zařízení, ten pomyslný maják, a jasné priority, pravidla a hodnoty zařízení se často ověřují v krizových situacích. V tomto zařízení do týmu přišel člověk, který sice ten pomyslný maják viděl, ale řídil se jinými prioritami, pravidly a hodnotami. To nebyla něčí chyba – v zařízení prostě najednou byly dvě silné osobnosti, které vnímaly věci odlišně. A to vzbudilo velké emoce a konflikty v týmu. Nesoulad se bohužel promítl i přímo do práce s klienty. Úžasné ale bylo, že díky tomu zemětřesení nakonec vedení získalo větší nadhled, ověřilo si svou vizi, pravidla, priority a hodnoty a přeskládalo věci tak, že by to teď mohlo fungovat dokonce líp než před tím zemětřesením.

Petro, co vnímáš v projektu D.O.M.A. jako svou největší výzvu nebo úspěch?

Jsem nesmírně ráda za každého člověka, kterému se díky projektu D.O.M.A. – tedy naší spolupráci – prostě uleví. Baví a naplňuje mě, když člověk, kterému poskytuju podporu, pozná sám sebe, leccos si pořeší, získá nadhled nad svým příběhem i příběhem zařízení a cítí se svobodnější, rozhodnější. Spokojenější člověk totiž může pozitivně ovlivnit životní cesty dalších lidí – nejen svých blízkých, ale i svých zaměstnanců, a tím pádem i klientů. A o to přesně nám v MILE jde.

Foto: Archiv Petry Lazákové

Karolíno, často zmiňuješ, že pro budoucí spolupráci je důležité kdo koho osloví jako první. Jestli se ozvou lidé z domovů a jiných zařízení pro seniory, nebo oslovíme my je. Když přicházejí z vlastní vůle, mají často motivaci věci posunout. S jakou poptávkou nejčastěji přicházejí?

Na začátku nejčastěji poptávali školení Namaste Care. To je metoda péče založená na smyslech, laskavosti, zpomalení a dotyku. Tak tomu bylo třeba v Kutné Hoře nebo v pražských Vysočanech. Postupně jsme pochopily, že samotná metoda vždycky nestačí. Pečující třeba dávali najevo, že nemají čas zpomalit, protože práce je na oddělení moc, další řešili náročné rodinné problémy nebo byli celkově demotivovaní. Uvědomily jsme si, že nemůžeme přijít a začít pečující vzdělávat, když nejsou v práci spokojení a nemají potřebné podmínky.

Vedoucí od nás chtějí pomoct se zlepšením péče nebo atmosféry ve svém zařízení. Po sérii rozhovorů Simony v médiích, si často přejí právě spokojenější pečovatelky a pečovatele. A to je přesně to, kam s programem D.O.M.A. směřujeme – pomoci zvýšit spokojenost pečovatelů, protože jedině pak mohou být spokojení i klienti.

Jakou roli v cestě ke spokojenějším pečujícím i klientům hrajeme my?

Především dáváme přímou podporu vedení a pracujeme s pečujícími. Snažíme se maximálně ošetřit vedení, dát leaderům potřebný odstup a nadhled. Vedoucí jsou často lidé, kteří patřili mezi nejlepší pečovatele v týmu a tak je povýšili. Do nové role si s sebou pak nesou to, že nejdůležitější je spokojený klient, ale často si neuvědomí, že jejich úkolem je nově i to, aby byli spokojeni i pečovatelé. Vedení tu má být pro ně. I vzhledem k epidemiologické situaci navíc tito lidé častěji řeší krizové momenty. My jsme tu od toho, abychom jim nabídli odstup a možnosti, které nemusí zaregistrovat nebo je nenapadnou, když jsou na všechno sami.

Jak tedy zařídit, aby byli pečující v zařízeních spokojenější a motivovaní?

Se zařízením například řešíme hodnoty v péči, od kterých se pak celý přístup k ní odvíjí. Záleží nám na tom, aby se na nastavování hodnot podíleli sami pečující. Protože pak je mnohem snáz vezmou za své, a získají pocit důležitosti, odpovědnosti. Je to výrazně autentičtější výsledek, než když pošleš tým na školení, aby se „našprtal“ konkrétní metodu a pak ji zasadil do praxe. Pečující pochopí, jak moc jsou pro zařízení důležití.

Jak konkrétně vypadá spolupráce MILY se zařízením?

U projektu D.O.M.A. si zakládáme na tom, že každému zařízení připravujeme spolupráci na míru. Přestože cílem je vždy lepší a důstojnější péče o klienty, každé zařízení řeší většinou specifické problémy. Nejdřív musíme zařízení dobře poznat, zjistit, co je pro vedoucí i zaměstnance důležité.

Díky němu si pečující uvědomí, jak i malý rozdíl v přístupu k lidem, může udělat velké změny. Zkoušeli si třeba, jaké to je, když je někdo krmí, sedí u toho na vozíku a zničehonic s ním třeba někdo jiný cukne a odveze ho pryč, aniž by mu řekl, co se bude dít. Najednou jim došlo, že to mnohdy sami nevědomky dělají, protože víc než o tom člověku na vozíku přemýšlí o tom úkonu, který je potřeba udělat. Po takovém zážitku pak sdíleli, jak se cítili, co jim vadilo, co si uvědomili a co plánují změnit.

Zásadní je individuální podpora vedoucích pracovníků a vedení samotného. Pečující se totiž mají starat o klienty a vedení o pečující. Jenže kdo nabídne oporu a odstup lidem přímo ve vedení zařízení? Často jde navíc o lidi, kteří jsou zvyklí pečovat o ostatní a dělají to excelentně. Jenže mnohem míň jsou zvyklí starat se taky o sebe. To se nedá dlouhodobě vydržet a nakonec tím může trpět celé zařízení.

Máte už od zařízení zpětnou vazbu, díky které by se dalo říct, že se programu D.O.M.A. daří?

Ten úspěch se snažíme zachytit prostřednictvím vstupních a výstupních rozhovorů s vedením nebo zaměstnanci a vypadá to zatím opravdu dobře, máme z toho radost.

Někteří řekli, že si toho hodně uvědomili. Třeba to, že klient za spoustu věcí, svoje chování a reakce nemůže. Nebo proč lidem v zařízeních nemají automaticky rovnat věci. Vem si stoleček, co mají vedle postele. Je to část posledního zlomku věcí, nad kterými mají klienti kontrolu.

Tím, že jim věci bez upozornění přemístím tak, jak to vnímám já jako správně, jim odebírám jednu z posledních věcí, co mají ještě pod kontrolou. A já prokážu obrovskou profesionalitu, když se předtím, než to začnu uklízet, nebo spíš rovnat podle sebe, zeptám: „Chcete ty věci mít takhle?“ A pokud mi řeknou, že ano, tak já můžu reagovat: „Dobře, já vám pod tím utřu prach a pak vám věci vrátím tak, jak byly.“ Dávám tím jasně najevo, že klienta nebo klientku maximálně respektuju.

Karolíno, jak chápeš svou misi v programu D.O.M.A.? Jaký tam máš největší úkol?

Abych byla co nejotevřenější v tom, co všechno je možné. Nejen proto, abych situace v zařízeních a lidi naplno přijala, ale abych lidem byla schopná, nabídnout co nejvíc možností řešení a úhlů pohledu. Když chceme po pečovatelích více laskavosti a podpory ve vztahu ke klientům, musí ji nejprve dostat od svých nadřízených. Ředitelé a vedoucí zařízení pro seniory, kteří svou práci dělají rádi a s nasazením, jsou ve své roli často osamělí. V programu D.O.M.A. vidím příležitost postavit se na jejich stranu a podpořit je tak, aby měli z čeho dávat. Mým hlavním úkolem je naslouchat potřebám a snažit se na ně co nejužitečněji reagovat. Být jim partnerem ke sdílení zkušeností, k přemýšlení o možnostech i o konkrétních praktických krocích. Může to být ve formě koučování, konzultace k výběru a zacvičování zaměstnanců či vnitřní komunikaci, přípravy vzdělávání na míru řediteli, vedoucím nebo týmu atd.

Foto: Radek Šviderský

Změnil se nějak tvůj názor na pečovatele za ty poslední dva roky, kdy se projektu D.O.M.A. věnuješ?

Hrozně moc. Začínala jsem s pocitem, že musím pečovatelům vysvětlit, že mají svoji práci dělat lépe. Až později jsem pochopila, jak široké téma to je a kolik rovin má. A v podstatě jde o „jednoduché“ věci. Když má člověk dávat, musí mít z čeho. Když má být laskavý, musí vědět, jak vypadá laskavost. Můj vztah k pečovatelům se proměnil do větší úcty a moc bych si přála, aby i oni měli úctu k sobě samým, protože to velké části z nich bohužel chybí.

I tématu úcty se v určité míře projekt D.O.M.A. dotýká. Jak to vypadá v praxi? Co se děje v domově seniorů, když tam přijedeš?

Podstatou D.O.M.A. jsou čtyři pilíře, které se zároveň skrývají v názvu pod jednotlivými písmeny. Důstojnost, Otevřenost, Management, Atmosféra. Na ně se zaměřujeme a s nimi pracujeme. Pokaždé jinak. Vždycky se snažíme potkat s vedením a zjistit, co přesně chtějí a snažíme se dostat až k té esenci toho, co potřebují. Pokud se budeme bavit o tom, že je potřeba zlepšit kvalitu péče, tak se nemáme moc čeho chytit. Ale když se nám podaří dostat ještě hlouběji, může z toho vypadnout třeba to, že je potřeba, aby všichni pečovatelé klepali na dveře, než vejdou ke klientovi do pokoje. A s tím už se dá pracovat.

Většina lidí si teď možná klade otázku, co je tak těžkého na klepání na dveře…

Člověk klepe na ty dveře, za kterými je někdo, ke komu má úctu. Když se zastavím přede dveřmi a zaklepu, znamená to, že vím, že někam jdu, že za těmi dveřmi někdo je, mám chvilku na to udělat si rychlý scan toho, kdo tam je, uvědomit si, že to je třeba člověk, který potřebuje obzvlášť trpělivý přístup nebo abych mluvila víc nahlas. Když tam jenom vběhnu, tak sice doručím ten výkon, ale nikdy nedoručím tu péči. Tu doručím jen tehdy, když jsem schopná se zastavit. Ať už jde o klepání, pomoc s hygienou nebo s podáváním stravy.

Zrovna klepání na dveře jsme v jednom domově nedávno řešili a jedna pečovatelka mi po týdnu řekla: „Já jsem si žádný velký změny nevšimla, jen taková drobnost… Dřív, když jsem ke klientům šla, tak jsem klepala až ve chvíli, kdy už jsem ty dveře otevírala. Teď se zastavím, zaklepu a pak až vejdu.“ Zdá se to být maličkost, ale ve skutečnosti je to zásadní změna přístupu. A to je podstata D.O.M.A. a o to nám jde. Mě hrozně baví mluvit s pečovateli a přemýšlet o tom, co mi vlastně říkají. Baví mě pozorovat situace v domovech pro seniory a snažit se přijít na to, co by se dalo třeba udělat jinak. A úplně největší radost mám, když to jsou úplně jednoduché věci. Často jsou postojové a není snadné je změnit, ale když se to povede, mám radost.

Co je nejčastější chyba ze strany vedení, na kterou v domovech narážíš?

Myslím, že to je to samé, co jsem měla na začátku já. Nedostatek úcty k pečovatelům. Podceňujeme je a je to vidět už třeba v tom, že když se v zařízení mluví o péči, tak se pečovatelům spíš říká, co mají dělat a jak má péče vypadat, místo aby se jich vedení ptalo, jak to vidí oni. Jenže když se pečovatel necítí být součástí celku a nemá možnost se na něm dostatečně podílet, nemá k němu ani tak silný vztah a s tím spojenou zodpovědnost. Já jsem přesvědčená o tom, že většina lidí dělá tuhle práci proto, že má k tématu péče nebo seniorů blízko a věřím, že většina z nich chce dělat svou práci dobře. Ale také chce být za svou práci dobře zaplacená a cítit se důstojně.

Co je tedy základní předpoklad toho, aby lidem v domovech seniorů bylo dobře?

Otevřenost. Nikdo by neměl mít pocit, že je třeba se něčeho bát. Je fajn vědět, že všichni, kdo tam jsou, mají společný cíl a podílí se na něm. Je důležité vědět, že i já jsem jedním kolečkem bez kterého se ten celý stroj neobejde.

Myslíš, že covid nějak tomuhle oboru pomůže?

Přála bych si to. Pečovatelství je profese, která budí buď úctu, nebo spíš takovou „hrůzoúctu“: „Ježišmarjá, to já bych dělat nemoh‘.“ na straně jedné a nebo „je to jen utírání zadků“ na straně druhé. Jenže covid široké veřejnosti ukázal, že bez pečovatelů se fungovat nedá, a to je vzhledem ke stárnutí populace dost zásadní téma. Jestli něco bude ve společnosti pokračovat, tak digitalizace a stárnutí. Takže potřebujeme „ajťáky“ a pečovatele. A když budeme na pečovatele koukat spatra, tak ta péče bude podle toho vypadat. Když chci, aby o mě někdo laskavě pečoval, tak musíme taky udělat něco proto, aby to bylo skvělé zaměstnání.

Jak toho docílit? Jak se dá rozpohybovat změna?

Já si myslím, že to je tisíc malých věcí, ze kterých se to skládá. Pro někoho to bude tvoje kniha HOŘÍM, pro někoho to bude třeba konference, kterou plánujeme na příští rok nebo cokoliv jiného. Určitě se dá spousta věcí udělat na straně zařízení a dají se v nich vytvořit mikrosvěty, kde je lidem dobře. Ale hrozně by pomohlo, kdyby si lidé díky covidu uvědomili, že pečovatelství je povolání budoucnosti a zaměřili se na jeho rozvoj.

Jak by sis přála, aby se pod tvým vedením rozvíjel projekt D.O.M.A.?

Moc bych si moc přála, aby si nás i dál zvali šéfové zařízení a říkali: „Hele mám pocit, že bych tady potřeboval něco změnit. Pojďte se podívat jestli vás něco nenapadne, protože je pro mě důležitý, aby tady byli lidi spokojenější.“

Foto: Radek Šviderský

„Paní Sýkorová vždycky ráda pila z tohohle hrnečku,“ říká František, pečovatel v domově seniorů, a ukazuje mi hrnek, do kterého mám ležící a téměř pořád spící klientce s pokročilou demencí uvařit ranní čaj. Klientce, která už neví, jak se jmenuje, co je za den, kde je, ani to, že měla svůj oblíbený hrnek s růžemi. Dost možná je jí úplně jedno, jestli právě do něj dostane svůj čaj. A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí. Je to právě hrnek s růžemi, který rozhoduje o tom, jestli jste ještě pořád paní Sýkorovou nebo už jen klientkou na pokoji 304. Jestli žijete nebo přežíváte. Když máte štěstí, máte okolo sebe pečovatele, který tohle ví. Pečovatele, který ví, kolik kostek cukru chcete do kafe, jaký máte oblíbený hrnek a jak velkou vrstvu másla máte rádi na chleba. Když máte štěstí, máte okolo sebe někoho jako je Dana, Saša, Jana, František nebo Dominik.

Dana, Saša, Jana, František a Dominik jsou ti nejlepší pečovatelé (nejen) o seniory, které jsem zatím, díky své práci, poznala. Pracují v domovech seniorů, hospicích, nemocnicích nebo se o někoho blízkého starají doma. Jsou to lidé, kteří vnímají pečovatelskou profesi jako dar a lidskost a empatii jako její podstatu.

Kniha HOŘÍM je kniha o obyčejných zázracích a hlubokých poznáních z každodenního kontaktu s pacienty a klienty. Kniha plná příběhů, které dojímají i příběhů, u kterých se usmíváte.

Více o knize ZDE.

Foto: Jana Bergerová

Téměř 65 % lidí uvedlo jako hlavní kritérium vlídnost, více než 40 % by si pro své blízké přálo pečovatelku empatickou, trpělivou a profesionální.

Na otázku, jak takové pečovatele získat, když jejich průměrný plat činí 25 500 korun, zatímco celorepubliková průměrná mzda je okolo 35 000, neodpovídá ani tento výzkum ani žádný jiný.

Očekáváme, že pečovatelé budou poskytovat našim blízkým větší podporu a lidskost než jsme toho mnohdy schopní my sami. Jsme v kruhu ze kterého vede jediná cesta ven. Dát pečovatelům respekt a podmínky pro jejich práci.

Podle výzkumu společnosti Jobs.cz je nejvíce negativně ze strany zaměstnanců hodnoceno právě nedostatečné uznání (59 %) a hned po něm přemíra práce (58 %) a také odcizení a rutina (55 %). Finance jsou až na pátém místě! A nehrají významnou roli ani v důvodech výpovědí. Co z toho vyplývá?

Peníze hrají roli, ale z místa, kde jsou zaměstnanci spokojení, pro pár stovek neodejdou. A právě takové místa, kde jsou zaměstnanci spokojení, pomáháme s projektem D.O.M.A. vytvářet.

Foto: freepik.com

Tomáši, jak je možné, že člověk, který pracuje jako pečovatel a stará se o seniory, bere v průměru 25 000 korun, když průměrná mzda v ČR je okolo 35 000?

Ta základní otázka je, co je vlastně pečovatelství za službu, jak jsou tyhle služby financované a potažmo, kdo je provozuje a jakým způsobem. Zatímco soukromému provozovateli, například supermarketu, se jeho byznys vyplácí a může si dovolit zvyšovat mzdy, tak pečovatelství a péče o staré nebo nemocné se v tomhle smyslu nijak nevyplácí. Nemluvě o tom, že když se rozhodneš pečovat doma, tak to už vůbec není bráno jako práce. Lidé to spíš vnímají, že se „flákáš doma“. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že to je neskutečný celodenní zápřah. Zhruba rok jsem se doma podílel na péči o babičku, která byla zcela upoutána na lůžku.

Péče o staré se nevyplácí, starat se o někoho doma je flákání. To není moc pozitivní obrázek o naší společnosti.

Tyhle naše postoje o nás hodně vypovídají. V podstatě tím říkáme, že staré, nemocné a potřebné vnímáme jako přítěž a jako něco, čeho se chceme zbavit a moc to nevidět. Proto v oboru nejsou peníze ani dobře zaplacení lidé. A pokud jsou lidé špatně zaplacení, může se stát, že nedokážou pokrýt ani svoje základní potřeby a v takové chvíli je zásadně ovlivněno naprosto všechno v tvém životě. I to, jak se cítíš v práci a jak k ní přistupuješ.

Také v projektu D.O.M.A. vnímám přímou souvislost mezi tím, jak je pečovatel spokojený a jak ke své práci přistupuje. Neumíme tyto lidi adekvátně ocenit, ale očekáváme nekonečnou trpělivost, laskavost a empatii. Je to jako kruh. Kudy z něj ven?

ČJedna věc, která to stoprocentně v nějakém horizontu vyřeší, je stárnutí. Brutálně rychle stárneme a zvýšená potřeba pečovatelských služeb bude tlačit nejen na jejich rozšiřování, ale také na jejich zkvalitňování. A i když byl covidový rok určitý zásek co se prosperity týče, tak pořád platí, že jsme stále bohatší. To znamená, že snáze zabezpečíme základní životní potřeby, a ještě máme prostor na investice. Lidé budou ochotni za služby víc platit a bude vznikat větší poptávka a zároveň stát bude muset do téhle oblasti víc investovat. Ale my samozřejmě nemůžeme čekat na dobu, než budeme mít násobky klientů a nefunkční služby k tomu. Musíme se na tu situaci připravovat už nyní. Třeba i tím, že se odstraní případné legislativní brzdy a segment se víc otevře soukromým provozovatelům. Podobně jako tomu bylo třeba u školek, kde si dnes člověk může vybrat z mixu státních i soukromých provozovatelů a je to v podstatě veřejná soutěž.

Není zároveň nutné i to, aby se lidé více zajímali o stárnutí jako takové a pochopili, že není přítěží, ale hodnotou?

Rozhodně. A musí to jít ruku v ruce. Pokud chceme jako společnost nějak vyzrát, posunout se, musíme začít vnímat staré, nemocné a potřebné jako stále platnou součást naší společnosti. Každý lidský život má svou cenu a dokud člověk žije, je potřeba se o něj postarat.

Tím se dostáváme k tématu hodnot. My v projektu D.O.M.A. říkáme, že se snažíme o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují. Když není spokojený pečovatel, nemůže být spokojený klient. A hodnoty jsou jedním z bodů, kde kvalitní a důstojná péče a podmínky pro ni začínají. Vidíš tam i Ty nějakou souvislost?

Určitě ano. Tam, kde nefungují hodnoty a kultura, bují mocenské prostředí a sociálně-patologické jevy jako třeba šikana. A té je skutečně nejvíc právě v pomáhajících profesích. A druhá zásadní věc je, jak moc se zaměstnanci cítí být součástí toho, co se v zařízení děje a jak velký prostor mají to ovlivnit. Já vždycky radím jednu základní věc, a to je vtáhnout lidi do řešení provozních záležitostí. V našich průzkumech je krásně vidět, že tam, kde mají lidé prostor vzít zodpovědnost do vlastních rukou, tak se přirozeně více angažují a ta pracoviště lépe prospívají. Platí to i u pečovatelů. Když ví, že mohou kdykoliv přijít za vedením s tím, že něco skřípe a navrhnout řešení a vedení s nimi bude vést dialog a naslouchat jim, tak se pečovatelé budou přirozeně snažit své pracovní prostředí a potažmo péči zlepšovat. Zkrátka chcete-li angažované lidi, dejte jim prostor se angažovat.

Foto: Václav Jedička