Jak zvládají využít podpory a pomoci, kterou jim systém může poskytnout? Co je trápí a co by jim pomohlo? Nejen na to jsme se ptali osmi žen, které se, často s pomocí svého nejbližšího okolí, starají o členy rodiny v pokročilém věku či nepříznivé zdravotní situaci. Výpovědi Lenky, Vlasty, Barbory, Martiny, Moniky, Kateřiny, Miriam a Martiny najdete v článku. Protože jde o záležitosti rodinné, záměrně jsme výroky neoznačovali.

 

Nejtěžší je blízkého přesvědčit, že potřebuje pomoc

Kromě péče samotné jsou rodinní pečující zatížení řadou průvodních problémů. Jedním z nich je podle diskutujících skutečnost, že přijmout pomoc, a to často jak od rodinných příslušníků tak následně od profesionálních pečujících, pro opečovávané členy rodiny nebývá jednoduchý proces. Naopak bývá nepříjemný pro všechny strany a trvá dlouho. Na pomoci zvenčí navíc nezávisí jen opečovávaný člověk, ale s ním také pečující, jehož kvalita života je mírou podpory zvenčí vždy ovlivněná.

>> Někdy si senioři neuvědomují, kolik toho ve skutečnosti nezvládají

„Opečovávaní často tvrdí, že nic nepotřebují, že všechno zvládnou, ale neuvědomují si, co všechno musíme zvládnout my, kteří o ně pečujeme. Často to ani neví.“

„Už jen přesvědčit babičku o tom, že u ní budeme spát, bylo těžké. Skoro jsme ji až obtěžovali tím že jsme jí přišli uklidit, přinesli nákup. Tvrdila, že všechno zvládá sama, opravdu si to myslela.“

„Když přijde sociální pracovnice, manžel jí bude vyprávět co všechno dělal, kde byl, že byl vrcholový sportovec. Ale kdyby se ho zeptala, co měl před 10 minutami k jídlu, nevěděl by to.“

„Babička byla u lékaře najednou úplně v pohodě, podle ní jí nic nebylo, nic nepotřebovala, ale realita byla úplně jiná.“

>> Roli hraje často také strach a nechuť péči přijmout

„Manžel má dětskou mozkovou obrnu a v minulosti měl těžké operace. Bál se proto chodit k lékařům a bylo těžké ho přesvědčit aby vůbec někam chodil.“

„Nejtěžší bylo přesvědčit babičku, že potřebujeme hospicovou službu. Vzala si totiž do hlavy, že v momentě, kdy se u ní objeví někdo cizí, ji dáme do zařízení. To jsme přitom nechtěli, chtěli jsme, aby zůstala doma. Hospicová služba pro nás nakonec sehrála zásadní roli, poslední měsíce bychom to bez ní nezvládli.“

„S tátou jsme si vyměnili role, najednou jsem se o něj starala já. Provádět všechny ty intimní věci jako koupání, to bylo pro obě strany těžké.“

„Když jsme konečně získali pomoc pečovatelů, babička je třeba i vyhnala. Řekla jim, že je najezená a že pomoc nepotřebuje.“

 

Péče stojí peníze, ale vyřídit si příspěvek na péči nebo obejít nutná vyšetření je vysilující proces

Zatímco některé z pečujících, které se s námi na diskuzi sešly, pečují samy, jiné péči zajišťují s pomocí celé rodiny a u potřebného se střídají. Ostatní zase využívají terénních a odlehčovacích služeb. Časově a finančně náročná je péče vždycky a tak bývá pravidlem, že je potřeba zajistit finanční příspěvky. Aby na ně pečující dosáhli, je nutné vyřídit také lékařské prohlídky. Dohromady jde často o velmi zdlouhavý proces, který bývá navíc doprovázen uživatelsky nepříjemným jednáním úřadů a dlouhými čekacími lhůtami. Další komplikací je mnohdy i stav potřebného, který může vyžadovat stálý dohled a podporu.

„Manžel nechodil k lékaři od 18 let, takže jsme měli problém vyřídit příspěvek, vozík, pomůcky. Ne všechny lékaře, které bychom potřebovali, máme vyřízené a kvůli tomu také ne všechny příspěvky, které bychom potřebovali, máme k dispozici.“

„Jedna věc je mít informace, druhá věc je to všechno zvládnout oběhat, vyřídit. Jen oběhnout všechny úřady stojí spoustu času.“

„Domácí pečovatelé jsou drazí. Měla jsem komerční službu a zjistila jsem že platíme asi třikrát víc, než je běžné. Péče bychom potřebovali víc, ale bylo by to finančně mnohem náročnější.“

„Máme trojku příspěvek (příspěvek na péči III. stupně, pozn. autorky) a zatím nám to stačí. Zkoušeli jsme si ale zjišťovat ceny odlehčovacích pobytů a zjistili jsme, že to je buď drahé, nebo se do toho domovy nehrnou.“

 

Sociální pracovníci by měli pečující podpořit a poradit jim

Role sociálních pracovnic a pracovníků jsme se dotkli už během předchozích diskuzí. Senioři i pečující zmiňovali, že komunikaci s nimi často provází zdlouhavý proces papírování, neochota či pocit, že sociální pracovnici obtěžují. „Pomohlo by, kdyby sociální pracovnice byly podpůrnější. Někdy má člověk pocit, že se skoro proviňuje. Že okrádá stát o peníze, že se chce flákat doma,“ říká jedna z pečujících. Sociální pracovnice má přitom fungovat jako mentor, poradce. Měla by umět situaci pečujících zmapovat, zorientovat se v možnostech a následně navrhnout další postup nebo zmínit, na co se připravit. To by uvítala další z pečujících: „Když někdo přijde k vám, vidí, co se děje, analyzuje situaci, doporučí příspěvky, to by pomohlo.“ Přijít přímo do domácnosti lidí, kteří pečují o blízkého a rodinu, podpořit a poradit doma –⁠ právě to se ukazuje jako velice vítaná pomoc a potřeba rodinných pečujících. Potvrzuje to výrok, který u kulatého stolu zazněl: „My jsme narazili na skvělou sociální pracovnici. Přišla k nám domů a dokonce i poznala, že babička má Alzheimera, doporučila nám ať ji necháme vyšetřit. Byla takový tahoun. Je skvělé, že máte člověka, který pomůže, opraví chyby ve formuláři nebo doporučí, jak vyplnit žádost o příspěvky.“ Když mají naopak pečující na sociální pracovnici smůlu a setkají se s nepochopením a příliš vyčerpávajícím procesem, může to nakonec vést až k umístění nejbližšího do ústavu, kde schvalování příspěvků na péči probíhá automaticky. Péče bez vnější podpory se mnohdy nedá dlouhodobě vydržet.“ Někdy si říkám, že je ten proces tak náročný, aby ho lidi používali co nejmíň,” dodává k tomu další z účastnic diskuze.

 

Profesionálů v pečovatelské profesi je urgentní nedostatek

Ani tato, v pořadí už šestá zpráva z diskuzí Jiskříme, nezapomene na opakovaně zmiňovaný problém v péči o seniory. Lidí v pečovatelské profesi je enormní nedostatek a to způsobuje řadu dalších problémů. Jak moc je situace vážná dokresluje i tato zkušenost: „My jsme chtěli víc péče, finance jsme měli, ale nebyl dostatek asistentek. Vyžebrali jsme pečovatelku jednou týdně, pak dvakrát. Nakonec jsem si domluvili melouch, že k nám paní docházela mimo oficiální zaměstnání,“ říká diskutující a dokresluje zároveň další opakovaně zmiňovaný problém a to sice ten, že pečovatelky nejsou v zaměstnání adekvátně zaplacené.
 

Psychika během péče trpí, pomoci můžou i kurzy pro pečující

Vliv na psychiku je v souvislosti s péčí o člena rodiny neoddiskutovatelný. Pečující se snaží pomoci si různě. Relaxací a zájmovými aktivitami, setkáváním s přáteli, pomáhá ale i psychologická podpora nebo vzdělávání formou kurzů. 

„Udržela jsem si svoje koníčky. Můžu jet na hory, na tenis, můžu jít do divadla, s kamarádkou na kafe. Kdybych se odpojila od všech svých koníčků a od svého života, vyhořela bych velmi brzo.“

„Já jsem škrtla všechno, zájmy i kamarádky, my jsme fakt mysleli že nám babička umře rychle, ale nakonec se to nestalo. Zemřela před třemi měsíci a pořád se z toho všichni sbíráme.“

„Absolvovala jsem mnoho kurzů, třeba Pečuj doma nebo Meridiem jsou skvělí. Vždy jsem tam něco objevila, našla nějakou perlu.“

„Mně kurzy pomohly se specifiky u lidí s Alzheimerem. Myslela jsem si že když babičce něco vysvětlím, bude to chápat a nebude se zlobit nebo bát. Nevysvětlím. Teď už to vím. Je potřeba s tím člověkem tak trochu hrát, netrápit sebe i jeho vysvětlováním.“

„To třeba mrzí mě, že jsme neprošli kurzy. Na tom vyhořeli moji rodiče. Babičce pořád dokola něco vysvětlovali, i hlasitě opakovali. Tatínek i strejda odpadli nemocemi, protože nedokázali pochopit, že to je normální. Kdyby měli informace, nezpůsobilo by jim to takové trauma a stresy.“

 

Doma toho jde zvládnout hodně, málo se to ale ví a vyžaduje to vůli a proaktivitu

Pečující také sdíleli své zkušenosti s reakcemi okolí na to, že pečují o své blízké, i v poměrně vážném stavu, doma. Shodovali se na tom, že někteří lidé reagují překvapeně, často ani neví, že se v dnešní době dá náročná péče zvládnout doma. Lidé podle nich nemají povědomí o spektru služeb a podpory pro pečující, nejen finanční, ale také psychologické, nebo co se týče vzdělávání právě formou výše zmíněných kurzů. 

„Lidé si často jen mysleli, že babička umřela na stáří. Když pak ale zjistili, co všechno nezvládala, byli překvapení. Nevěděli, že existuje mobilní hospicová služba a s čím umí pomoct. Někteří říkali: Kdybych to věděla, taky bych mámu, babičku nebo dědu, nedávala do zařízení.“

„Když jsem někomu řekla, že chodím na školení, tak mi řekl, že to by tedy nemohl. Ale pak to nemůžou zvládat s tím svým dotyčným! Kdyby lidé věděli, co všechno se dá udělat, aby si člověka mohli nechat doma, tak by to třeba zkusili.“

Je potřeba zároveň dodat, že každá aktivita navíc zabere čas. A v některých případech je s péčí doslova neslučitelná:

„Je to těžké, pečující nemají čas. Ještě včera jsem se rozhodovala jestli si půjdu radši odpočinout nebo jestli půjdu sem. Když člověk pečuje, zvažuje jestli vůbec může někam jít nebo jestli má doma vyplňovat formuláře, žehlit, plánovat vyšetření u lékaře…“

Péče ovlivní chod celé rodiny, kromě únavy a nemocí pečující zažívají i krásné chvíle 

Péče o blízkého, i když může z většiny ležet na jednom člověku, nakonec ovlivní každého člena rodiny. Pečující mívají nezřídka vlastní děti, které stále vyžadují pozornost, někdy se členové široké rodiny v péči střídají tak, aby u všeho ještě zvládli pracovat. Není divu, že pak rodina bojuje s únavou, vyhořením a nebo vlastními nemocemi.

„Pro nás bylo kritické vyčerpání celé rodiny. Manžel do toho patří taky, ten se staral o syna s autismem, když jsem ho neměla s sebou. Táta nám zkolaboval, když se máma starala o babičku, postupně začala kolabovat celá rodina. Ono to vypadalo že babička umře každou chvíli, takže jsme spojili všechny síly a nijak jsme je neobnovovali.“

„Náročné bylo, že sE člověk stará o babičku společně rodiči. A najednou s nimi prožívá i jejich nemoci. Tatínek prošel rakovinou a před rokem onemocněl diabetem. Bylo pro mě už tak dost těžké se smířit s tím, že babička odchází, a najednou tatínek. Do toho péče o dceru… Nevíte, co dřív.“

Že jsou v péči okamžiky, které by člověk za svůj klid nebo volný víkend nevyměnil, na tom se shodují všechny pečující.

„Jeden den jsem nosila kýbl na zvracení synovi a když už byl lepší, tak zvracela babička. Vůbec jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Ale když jsem si večer lehla, říkala jsem si, že tohle je asi nejkrásnější lidská zkušenost, je to krása starat se o blízké lidi, pečovat“

„Pečuju o manžela, se ktetým jsme 53 let, před 3 lety jsme měli krásnou zlatou svatbu. Výhody to má. Když se pohádáme a on se na mě zlobí, za 5 minut už o tom neví. Dřív jsme se pohádali a dva dny jsme na sebe nemluvili. Teď když se ptá, proč na něj zvyšuju hlas, tak mu řeknu: Ale jo, chceš zmrzlinu? Tak spolu lížeme zmrzlinu a je pohoda.“

Osvěta

Každý jednou budeme potřebovat pomoc, pro sebe, pro své blízké. Ve společnosti, v médiích nebo ve škole se ale o této části života mluví jen minimálně. Je potřeba to změnit. Tak by se dal shrnout hlavní apel všech diskutujících. Je v pořádku o svoje blízké pečovat a je v pořádku péči přijmout a s ní i podporu a pomoc státu.

„Mělo by se víc mluvit o tom, co prožíváme, protože to čeká každou rodinu.“

„V televizi máme každou blbost, proč ne takhle užitečný věci?“ 

Naše doporučení

 

1.  Osvěta ohledně domácí péče a také smrtelnosti a zranitelnosti člověka je nutná. Lidé dnes obtížně přijímají péči zvenčí možná i proto, že nemoc a stáří se ve společnosti snažíme do poslední chvíle ignorovat.

2.  Zjednodušení dostupnosti finanční podpory – proces aktuálně pečující intenzivně zatěžuje.

3.  Posílení mobilních týmů – pomáhají návštěvy doma a to v případě sociálních pracovníků a pracovnic, ale také lékařů a lékařek – pečující si často nemohou dovolit trávit mnoho času na úřadech a v ordinacích.

4.  Sociální pracovníci by měli domácí pečující podpořit, nasměrovat je a naopak by neměli proces podpory od státu komplikovat.

5.  Nedostatek profesionálních pečujících komplikuje i domácí péči.

 

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

 

 

Děkujeme, že jiskříte s námi.

My v Mile máme za to, že jsou to přitom právě senioři, kterých bychom se měli na podobu péče a jejich potřeby ptát, kdykoli chceme systém posunout k lepšímu. Proto jsme tentokrát diskutovali právě s nimi. Lidé nad 60 let, jejich pohled na péči a důstojnost, jejich přání –⁠ to vše bylo tématem v pořadí 5. diskuze Jiskříme. Co seniory v oblasti péče trápí, co je potřeba zlepšit a jak si důstojnou péči a spokojené stáří představují? Co se dá udělat už teď? Společně s osmi klientkami centra Elpida jsme se na tyto otázky snažili najít odpovědi.

 

„Neříkejte mi babi, nejsem vaše babička.“ Důstojný přístup k člověku předpokládá, že každý senior je především člověk, s vlastním příběhem

Ponížení, nedůstojnost, strach, stud. Senioři tyto pocity ještě stále prožívají nejen v pobytových zařízeních. Výmluvné je už samotné, v českých poměrech tak časté, oslovení „babi“ nebo „dědo“, se kterým se čeští senioři setkávají nejen v domovech pro seniory. Ani jedné z diskutujících se přitom toto označení nelíbí. „Mám známou, je to psychiatrička. Ta si v zařízení hned na začátku nastavila hranice. Oslovili ji babi a ona se hned ohradila: ‚Neříkejte mi babi, já nejsem vaše babička‘,“ říká paní Marta. Shodujeme se však také na tom, že ne každý má sílu se bránit, někteří mohou mít strach, že si vzdorem pokazí vztahy s pečujícími hned v začátku. „Senioři se většinou nevzepřou, bojí se, aby nezpůsobili zlou krev,“ říká další účastnice. To, že s příchodem do zařízení v mnoha případech senioři prakticky ztrácí jméno a svou identitu, je jen jeden z příkladů nedůstojného zacházení. Ukazuje to třeba zkušenost, kterou jedna popsala jako „otřesnou“ paní Jana: „Byli jsme navštívit kamaráda v LDN v nemocnici v Krči. Čekali jsme na něj, protože spal, jenže mezitím jiný klient zazvonil na sestru a my jsme slyšeli, jak vešla do pokoje a spustila: „Tak kdopak to tady zase umírá?“ To bylo strašné, to by si nikdo dovolit neměl.“ Potvrzujeme napříč kulatým stolem a zaznívá další silný apel: „Senioři nejsou jen slintající stvoření, jsou to lidi, kteří normálně fungovali, hodně toho dokázali –⁠ tak by je pečující měli brát a tak by s nimi měli mluvit.“
Že nedůstojné a automatizované chování směrem od personálu může pramenit z přetížení a stresu pečujících, toho si však byly diskutující velmi dobře vědomé.

„Slyším poprvé, že se pečujícím někdo konečně věnuje. Je opravdu potřeba začít u nich. Když budou semletí stresem a bude jich málo, když se o ně nikdo nebude zajímat, nebude tu profesi chtít dělat nikdo,“ říká diskutující. „Potřebují se cítit dobře, zpomalit,“ potvrzuje další. To tvrdí i naše Simona Bagarová, když popisuje vlastní zkušenost s programem D.O.M.A.: „Nejdřív jsme chtěli jezdit po domovech a pomáhat zlepšit kvalitu péče o seniory. Ale brzo jsme přišly na to, že nemůžeme školit lidi, kteří jsou sami přetížení a frustrovaní. Nejdřív se musíme postarat o ně.“

Kromě respektujícího přístupu nebo možnosti mít v zařízení kousek svého soukromí, jsou to i na první pohled detaily, které důstojnost člověka podle diskutujících posílí. Seniorky zmiňovaly možnost vybrat si jídlo, mít přístup k čerstvé zelenině a ovoci, nedostávat plastové příbory, mít možnost si rozhodnout o tom, jak člověk tráví svůj čas.

 

Když se z nedůstojného zacházení stane diskriminace

Pravděpodobně vlivem přetížení zařízení a nedostatečných kapacit se diskutující setkaly také s tím, že jim nebo jejich rodinným příslušníkům byla odmítnuta péče vzhledem k složitější diagnóze. „Asi 14 let mám žádost v jednom zařízení, tenkrát to bylo z toho důvodu, že mi hrozilo oslepnutí. Nabídli mi tam místo ale nakonec jsem nemusela nastoupit, protože jsem byla zdravotně v pořádku. Jenže když jsem tam teď zařizovala nástup jiné paní, ptala jsem se i na sebe a chovali se ke mě tak, že by mě tam už nechtěli. Pobírala jsem totiž později invalidní důchod kvůli léčbě na psychiatrii. Najednou mi řekli, že kdybych oslepla, musela bych stejně jinam,” uvedla paní Hana. Podobnou zkušenost má i další diskutující, paní Jolana: „Chtěla jsem maminku umístit do jednoho zařízení, abych ji mohla často navštěvovat, ale byla po operaci šedého zákalu. Měla náběh na zelený zákal a řekli mi, že když má tuto diagnózu, byla by péče náročnější a nemohou ji proto vzít. Do její smrti ten zákal nepropukl.“ Tento postup, kdy se člověk, ucházející se o péči v zařízení, tímto způsobem „lustruje“ a je mu odmítána péče, je přitom protizákonný, jak zmínila Klára Laurenčíková, která diskuzi facilitovala. 

 

Dobrá péče je především ta, kterou si člověk sám vybere

Diskutující často kladly důraz na to, že mnohdy potřebují jen malou pomoc nebo jen některou ze služeb sociální péče. Nákup, umytí oken, odvoz do zdravotnického zařízení, zaopatření člena rodiny, v době, kdy je potřeba zajít si k lékaři na kontrolu nebo na poštu. Často jsme však naráželi na to, že neexistuje jednotné místo, kde pomoc hledat. Není zcela jasné, jakou pomoc umí zajistit která instituce. Na koho se obrátit, pokud potřebuji pomoci s převazem? Na koho, pokud potřebuji odnést těžký nákup? „Já si myslím že by mělo se uvádět kde je potřeba hledat okamžitou pomoc. Manželovi bude 90, já chodím o dvou francouzských holích. Když manžel spadne a nic mu není, můžu zavolat městskou policii, aby mi pomohli. Nevolám sanitku. Nevím jestli se tohle mezi lidmi běžně ví,“ říká paní Jana. Zdravotní záležitosti zas senioři mohou řešit s praktickým lékařem nebo lékařkou. Právě praktický lékař či lékařka a sestra by měli dohlížet na to, zda je pacient stále soběstačný a nebo potřebuje pomoc pečovatele. Cokoli se týká sociální oblasti, od toho mají senioři k dispozici sociální pracovnice na sociálním odboru městského úřadu. Málo se to ale ví a tak několikrát během diskuze zaznělo, že by dávalo smysl informace ohledně pomoci seniorům v různých oblastech sjednotit. Vytvořit například dostupný a uživatelsky příjemný rozcestník ve formě letáku nebo brožury, vysílat informace v televizi nebo rádiu, případně pomocí pověřit koordinátora. Státní správa a veřejné služby jsou spletitý systém, který je nepřehledný nejen pro seniory. Orientace v něm by měla být co nejjednodušší, realita taková zatím však není: „Žádala jsem o důchod, bohužel to místo nebylo dobře označené, navíc tam byla velká fronta a nebyla jsem si jistá jestli jsem správně. Zkoušela jsem se ptát, ale bez úspěchu. Skončilo to tak, že jsem frontu předběhla, vynadali mi, ukázalo se, že jsem šla špatně, takže mě vyhodili. Cítila jsem se tak poníženě, že jsem začala brečet,“ svěřuje se paní Marta. Nepříjemná a zbytečná zkušenost, které přitom mohla předejít dostatečná navigace a vstřícná komunikace. Když navíc přihlédneme k tomu, že tyto zkušenosti lidé zažívají ve státních a zdravotnických zařízeních, které si většinu života platí formou daní a pojištění, je to o to více frustrující.

 

Péče dostupná – blízko a bez zbytečných bariér

S výše zmíněným souvisí také blízkost služeb nebo bezbariérovost. Možnost pomoc hledat a nebo ji přímo zařídit v místě či v blízkosti bydliště je něco, co už tak složitější život seniorů hodně ulehčí. Ordinace praktického lékaře, radnice nebo sociální odbor městského úřadu, v Praze pak správa sociálního zabezpečení, na vesnicích třeba pošta , škola nebo knihovna –⁠ všude tam by senior měl mít možnost najít souhrnné informace o tom, kdo mu pomůže právě v jeho situaci. Ať už jde o osobu koordinátora nebo jen o tištěné materiály ve formě brožury nebo letáku. Důležité je také, mít možnost se do daného místa dostat, zaparkovat tam, případně dostat potřebné materiály přímo do schránky. Nelogicky pojatý veřejný prostor totiž může být zásadním omezením mobility člověka. To pak může vést až k jeho izolaci a tedy zbytečné závislosti na péči druhých. Prostor ohleduplný vůči seniorům a jiným znevýhodněným skupinám podporuje jejich samostatný a aktivní život. I plánováním veřejného prostoru měst a vesnic se tak dá přispět k nižší závislosti na péči a tím k nižší zátěži pečujících.

 

Pomáhat jen s tím, co potřebujete? Na to nemáme kapacity

Dalším problémem, který se nejen s možností výběru služeb pojí, jsou nedostatečné kapacity profesionálních pečujících. A tak když by si člověk místo umístění v zařízení raději vybral jen některé služby, které by chtěl využít z domova, často se setká s tím, že to není možné právě z důvodu nedostatečných kapacit. „Prosila jsem pečovatelskou službu, aby mi dva dny v týdnu dali někoho, kdo by byl s babi doma, ale oni nemají kapacity, ten nedostatek mají pořád,” popisuje diskutující. Klára Laurenčíková dodává: „Není to jen o tom že někoho někam umístím, ale také o tom, že ta podpora přijde k nám domů. Už dvě hodiny pomohou.“ Možnosti, jak nedostatek lidí v pečovatelské profesi řešit, jsme probírali už v rámci minulých diskuzí Jiskříme a podrobně se jimi budeme zabývat na dalších z nich. Právě nedostatečné kapacity se totiž ukazují jako příčina nebo důsledek většiny dalších problémů, které se s pečovatelskou profesí pojí –⁠ přetížení, nedostatečné finanční ohodnocení, nedostatečné uznání profese společností atd.

Možnost vybrat si jen některé služby je navíc přívětivější také k lidem, kteří si tzv. full service dovolit nemohou. A právě ekonomická stránka péče je téma, na které jsme narazili hned několikrát.

 

Důstojnou péči potřebují všichni, nejen ti, kteří si ji mohou dovolit

Rozdíly v příjmech jsou výrazné nejen v případě seniorů a aktuální doba tomu nijak nepomáhá. Zatímco některé diskutující uváděly, že pro ně peníze roli nehrají a mohou si dovolit služby, které potřebují, jiné otevřeně popisovaly, že důchod jim na kvalitní péči stačit nebude a na peníze od členů rodiny se také spolehnout nemohou. Ceny služeb zatím stále rostou a průměrný důchod se pohybuje mezi 15 a 16 tisíci korunami. V té souvislosti se znovu dotýkáme toho, co to znamená důstojnost. Možnost vybrat si jídlo, mít svoje věci, své soukromí, dostat služby, které si sám vyberu a program, který je mi příjemný. „Existují domovy, které začínají na 25 tisících měsíčně. Bez pomoci příbuzných si to často člověk nemůže dovolit,“ říká jedna z diskutujících. „Kdybych chtěla jít do domova, který se mi líbí, musel by mi to doplatit syn, jenže máme chladné vztahy, nejspíš by mi to neumožnil,“ svěřuje se paní Hana. Vliv má na to i aktuální situace. Při zvyšování cen jídla i energií senioři často využívají svých úspor, které by si jinak mohli šetřit třeba právě na lepší péči. „Člověk v našem věku ani neví, kde má hledat pomoc, když řeší ekonomickou krizi. Ceny rostou, padají energetické firmy a pro seniory je náročné třeba i jen provést změnu dodavatele,“ dodává diskutující. I když jsou to témata, která se přímo péče netýkají, ve výsledku mohou její kvalitu ovlivnit a tak je potřeba brát ekonomické aspekty při snaze péči zlepšit, v potaz. Pomoci by tak mohla například definice důstojné péče, na kterou by měl mít právo každý občan.

 

Dobrovolnictví jako systémová součást péče

Systém dobrovolnictví dobře funguje například v Německu nebo v severských zemích. I v Česku existují organizace, které seniorům pomáhají v každodenním životě. Český Červený kříž nebo Skautský institut a další organizace sdružují velké množství lidí, kteří rádi pomáhají ve volném čase a vnímají tuto činnost jako samozřejmou součást svého života. Seniorky se shodly na tom, že pomoc od dobrovolníků využijí rády, pro vlastní klid ale potřebují, aby byl dobrovolník součástí organizace, která za něj ručí. Zajímavá je i možnost dobrovolničit jako senior a mít tak možnost společnosti také pomoci. Takovou zkušenost má paní Marta díky organizaci Letokruh. “Aktivit mám docela dost, jako dobrovolnice chodím číst do školky pohádky od Astrid Lindgrenové.” Co v tomto ohledu může udělat stát nebo instituce, které se o seniory starají? Především dobrovolnické organizace otevřeně podporovat, navázat s nimi partnerskou spolupráci a o jejich podpoře také otevřeně komunikovat, například v médiích.

 

Závěr? Důstojná péče podle klientek centra Elpida znamená, že pečovatelky a pečovatelé jednají se seniory jako s lidmi, kteří mají vlastní příběh, znají jejich jméno a jednají s nimi s respektem, bez diskriminace kvůli zdravotním obtížím ať už na těle nebo na duši. Důstojná péče je taková, kterou si člověk může přizpůsobit vlastním potřebám, s možností soukromí a svobodou volby, co se týče stravy, jednotlivých úkonů i trávení volného času. Klíčovou hraje i to, že si každý člověk, bez ohledu na výši příjmů, může důstojnou péči dovolit a ví, kde ji má hledat a na koho se může obrátit.

 

Naše doporučení

 

1.  Definice toho, co to znamená důstojné zacházení s lidmi a specificky se seniory. Vycházet můžeme z právních dokumentů ale i z dobré zahraniční praxe

2.  Definice důstojného minima v péči tak, aby si jej mohl dovolit každý senior

3.  Možnost najít informace ohledně potřebné péče či asistence v různých oblastech života a to ideálně přímo v místě bydliště. Sloužit k tomu mohou veřejné místa a informace mohou zajistit tištěné materiály nebo koordinátoři

4.  Urgentní řešení nedostatku kapacit v pečovatelské profesi tak, jak jsme naznačovali v předchozích diskuzích – zvýšení finanční odměny, osvěta společnosti, možnost zaměstnávat obtížně zaměstnatelné osoby, vracet péči profesionálním pečujícím formou prodlouženého volna, wellness pobytů nebo vzdělávání

5.  Maximální potlačení diskriminace na základě zdravotních komplikací při poskytování péče seniorům

6.  Zjednodušit a zpřehlednit systém podpory a zdravotních služeb pro seniory tak, aby byl uživatelsky co nejpřívětivější a dostupný s přihlédnutím ke specifickým potřebám seniorů

7.  Podporovat a otevřeně komunikovat spolupráci s dobrovolnickými spolky a organizacemi, přiznat jim jejich nenahraditelnou funkci ve společnosti

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

 

 

Děkujeme, že jiskříte s námi.