„Kdo nám to tady zase umírá?“ Disrespekt vůči seniorům se objevuje nejen v péči. Ta ideální je důstojná, dostupná, přehledná a volitelná

My v Mile máme za to, že jsou to přitom právě senioři, kterých bychom se měli na podobu péče a jejich potřeby ptát, kdykoli chceme systém posunout k lepšímu. Proto jsme tentokrát diskutovali právě s nimi. Lidé nad 60 let, jejich pohled na péči a důstojnost, jejich přání –⁠ to vše bylo tématem v pořadí 5. diskuze Jiskříme. Co seniory v oblasti péče trápí, co je potřeba zlepšit a jak si důstojnou péči a spokojené stáří představují? Co se dá udělat už teď? Společně s osmi klientkami centra Elpida jsme se na tyto otázky snažili najít odpovědi.

„Neříkejte mi babi, nejsem vaše babička.“ Důstojný přístup k člověku předpokládá, že každý senior je především člověk, s vlastním příběhem

Ponížení, nedůstojnost, strach, stud. Senioři tyto pocity ještě stále prožívají nejen v pobytových zařízeních. Výmluvné je už samotné, v českých poměrech tak časté, oslovení „babi“ nebo „dědo“, se kterým se čeští senioři setkávají nejen v domovech pro seniory. Ani jedné z diskutujících se přitom toto označení nelíbí. „Mám známou, je to psychiatrička. Ta si v zařízení hned na začátku nastavila hranice. Oslovili ji babi a ona se hned ohradila: ‚Neříkejte mi babi, já nejsem vaše babička‘,“ říká paní Marta. Shodujeme se však také na tom, že ne každý má sílu se bránit, někteří mohou mít strach, že si vzdorem pokazí vztahy s pečujícími hned v začátku. „Senioři se většinou nevzepřou, bojí se, aby nezpůsobili zlou krev,“ říká další účastnice. To, že s příchodem do zařízení v mnoha případech senioři prakticky ztrácí jméno a svou identitu, je jen jeden z příkladů nedůstojného zacházení. Ukazuje to třeba zkušenost, kterou jedna popsala jako „otřesnou“ paní Jana: „Byli jsme navštívit kamaráda v LDN v nemocnici v Krči. Čekali jsme na něj, protože spal, jenže mezitím jiný klient zazvonil na sestru a my jsme slyšeli, jak vešla do pokoje a spustila: „Tak kdopak to tady zase umírá?“ To bylo strašné, to by si nikdo dovolit neměl.“ Potvrzujeme napříč kulatým stolem a zaznívá další silný apel: „Senioři nejsou jen slintající stvoření, jsou to lidi, kteří normálně fungovali, hodně toho dokázali –⁠ tak by je pečující měli brát a tak by s nimi měli mluvit.“
Že nedůstojné a automatizované chování směrem od personálu může pramenit z přetížení a stresu pečujících, toho si však byly diskutující velmi dobře vědomé.

„Slyším poprvé, že se pečujícím někdo konečně věnuje. Je opravdu potřeba začít u nich. Když budou semletí stresem a bude jich málo, když se o ně nikdo nebude zajímat, nebude tu profesi chtít dělat nikdo,“ říká diskutující. „Potřebují se cítit dobře, zpomalit,“ potvrzuje další. To tvrdí i naše Simona Bagarová, když popisuje vlastní zkušenost s programem D.O.M.A.: „Nejdřív jsme chtěli jezdit po domovech a pomáhat zlepšit kvalitu péče o seniory. Ale brzo jsme přišly na to, že nemůžeme školit lidi, kteří jsou sami přetížení a frustrovaní. Nejdřív se musíme postarat o ně.“

Kromě respektujícího přístupu nebo možnosti mít v zařízení kousek svého soukromí, jsou to i na první pohled detaily, které důstojnost člověka podle diskutujících posílí. Seniorky zmiňovaly možnost vybrat si jídlo, mít přístup k čerstvé zelenině a ovoci, nedostávat plastové příbory, mít možnost si rozhodnout o tom, jak člověk tráví svůj čas.

Když se z nedůstojného zacházení stane diskriminace

Pravděpodobně vlivem přetížení zařízení a nedostatečných kapacit se diskutující setkaly také s tím, že jim nebo jejich rodinným příslušníkům byla odmítnuta péče vzhledem k složitější diagnóze. „Asi 14 let mám žádost v jednom zařízení, tenkrát to bylo z toho důvodu, že mi hrozilo oslepnutí. Nabídli mi tam místo ale nakonec jsem nemusela nastoupit, protože jsem byla zdravotně v pořádku. Jenže když jsem tam teď zařizovala nástup jiné paní, ptala jsem se i na sebe a chovali se ke mě tak, že by mě tam už nechtěli. Pobírala jsem totiž později invalidní důchod kvůli léčbě na psychiatrii. Najednou mi řekli, že kdybych oslepla, musela bych stejně jinam,” uvedla paní Hana. Podobnou zkušenost má i další diskutující, paní Jolana: „Chtěla jsem maminku umístit do jednoho zařízení, abych ji mohla často navštěvovat, ale byla po operaci šedého zákalu. Měla náběh na zelený zákal a řekli mi, že když má tuto diagnózu, byla by péče náročnější a nemohou ji proto vzít. Do její smrti ten zákal nepropukl.“ Tento postup, kdy se člověk, ucházející se o péči v zařízení, tímto způsobem „lustruje“ a je mu odmítána péče, je přitom protizákonný, jak zmínila Klára Laurenčíková, která diskuzi facilitovala. 

Dobrá péče je především ta, kterou si člověk sám vybere

Diskutující často kladly důraz na to, že mnohdy potřebují jen malou pomoc nebo jen některou ze služeb sociální péče. Nákup, umytí oken, odvoz do zdravotnického zařízení, zaopatření člena rodiny, v době, kdy je potřeba zajít si k lékaři na kontrolu nebo na poštu. Často jsme však naráželi na to, že neexistuje jednotné místo, kde pomoc hledat. Není zcela jasné, jakou pomoc umí zajistit která instituce. Na koho se obrátit, pokud potřebuji pomoci s převazem? Na koho, pokud potřebuji odnést těžký nákup? „Já si myslím že by mělo se uvádět kde je potřeba hledat okamžitou pomoc. Manželovi bude 90, já chodím o dvou francouzských holích. Když manžel spadne a nic mu není, můžu zavolat městskou policii, aby mi pomohli. Nevolám sanitku. Nevím jestli se tohle mezi lidmi běžně ví,“ říká paní Jana. Zdravotní záležitosti zas senioři mohou řešit s praktickým lékařem nebo lékařkou. Právě praktický lékař či lékařka a sestra by měli dohlížet na to, zda je pacient stále soběstačný a nebo potřebuje pomoc pečovatele. Cokoli se týká sociální oblasti, od toho mají senioři k dispozici sociální pracovnice na sociálním odboru městského úřadu. Málo se to ale ví a tak několikrát během diskuze zaznělo, že by dávalo smysl informace ohledně pomoci seniorům v různých oblastech sjednotit. Vytvořit například dostupný a uživatelsky příjemný rozcestník ve formě letáku nebo brožury, vysílat informace v televizi nebo rádiu, případně pomocí pověřit koordinátora. Státní správa a veřejné služby jsou spletitý systém, který je nepřehledný nejen pro seniory. Orientace v něm by měla být co nejjednodušší, realita taková zatím však není: „Žádala jsem o důchod, bohužel to místo nebylo dobře označené, navíc tam byla velká fronta a nebyla jsem si jistá jestli jsem správně. Zkoušela jsem se ptát, ale bez úspěchu. Skončilo to tak, že jsem frontu předběhla, vynadali mi, ukázalo se, že jsem šla špatně, takže mě vyhodili. Cítila jsem se tak poníženě, že jsem začala brečet,“ svěřuje se paní Marta. Nepříjemná a zbytečná zkušenost, které přitom mohla předejít dostatečná navigace a vstřícná komunikace. Když navíc přihlédneme k tomu, že tyto zkušenosti lidé zažívají ve státních a zdravotnických zařízeních, které si většinu života platí formou daní a pojištění, je to o to více frustrující.

Péče dostupná – blízko a bez zbytečných bariér

S výše zmíněným souvisí také blízkost služeb nebo bezbariérovost. Možnost pomoc hledat a nebo ji přímo zařídit v místě či v blízkosti bydliště je něco, co už tak složitější život seniorů hodně ulehčí. Ordinace praktického lékaře, radnice nebo sociální odbor městského úřadu, v Praze pak správa sociálního zabezpečení, na vesnicích třeba pošta , škola nebo knihovna –⁠ všude tam by senior měl mít možnost najít souhrnné informace o tom, kdo mu pomůže právě v jeho situaci. Ať už jde o osobu koordinátora nebo jen o tištěné materiály ve formě brožury nebo letáku. Důležité je také, mít možnost se do daného místa dostat, zaparkovat tam, případně dostat potřebné materiály přímo do schránky. Nelogicky pojatý veřejný prostor totiž může být zásadním omezením mobility člověka. To pak může vést až k jeho izolaci a tedy zbytečné závislosti na péči druhých. Prostor ohleduplný vůči seniorům a jiným znevýhodněným skupinám podporuje jejich samostatný a aktivní život. I plánováním veřejného prostoru měst a vesnic se tak dá přispět k nižší závislosti na péči a tím k nižší zátěži pečujících.

Pomáhat jen s tím, co potřebujete? Na to nemáme kapacity

Dalším problémem, který se nejen s možností výběru služeb pojí, jsou nedostatečné kapacity profesionálních pečujících. A tak když by si člověk místo umístění v zařízení raději vybral jen některé služby, které by chtěl využít z domova, často se setká s tím, že to není možné právě z důvodu nedostatečných kapacit. „Prosila jsem pečovatelskou službu, aby mi dva dny v týdnu dali někoho, kdo by byl s babi doma, ale oni nemají kapacity, ten nedostatek mají pořád,” popisuje diskutující. Klára Laurenčíková dodává: „Není to jen o tom že někoho někam umístím, ale také o tom, že ta podpora přijde k nám domů. Už dvě hodiny pomohou.“ Možnosti, jak nedostatek lidí v pečovatelské profesi řešit, jsme probírali už v rámci minulých diskuzí Jiskříme a podrobně se jimi budeme zabývat na dalších z nich. Právě nedostatečné kapacity se totiž ukazují jako příčina nebo důsledek většiny dalších problémů, které se s pečovatelskou profesí pojí –⁠ přetížení, nedostatečné finanční ohodnocení, nedostatečné uznání profese společností atd.

Možnost vybrat si jen některé služby je navíc přívětivější také k lidem, kteří si tzv. full service dovolit nemohou. A právě ekonomická stránka péče je téma, na které jsme narazili hned několikrát.

Důstojnou péči potřebují všichni, nejen ti, kteří si ji mohou dovolit

Rozdíly v příjmech jsou výrazné nejen v případě seniorů a aktuální doba tomu nijak nepomáhá. Zatímco některé diskutující uváděly, že pro ně peníze roli nehrají a mohou si dovolit služby, které potřebují, jiné otevřeně popisovaly, že důchod jim na kvalitní péči stačit nebude a na peníze od členů rodiny se také spolehnout nemohou. Ceny služeb zatím stále rostou a průměrný důchod se pohybuje mezi 15 a 16 tisíci korunami. V té souvislosti se znovu dotýkáme toho, co to znamená důstojnost. Možnost vybrat si jídlo, mít svoje věci, své soukromí, dostat služby, které si sám vyberu a program, který je mi příjemný. „Existují domovy, které začínají na 25 tisících měsíčně. Bez pomoci příbuzných si to často člověk nemůže dovolit,“ říká jedna z diskutujících. „Kdybych chtěla jít do domova, který se mi líbí, musel by mi to doplatit syn, jenže máme chladné vztahy, nejspíš by mi to neumožnil,“ svěřuje se paní Hana. Vliv má na to i aktuální situace. Při zvyšování cen jídla i energií senioři často využívají svých úspor, které by si jinak mohli šetřit třeba právě na lepší péči. „Člověk v našem věku ani neví, kde má hledat pomoc, když řeší ekonomickou krizi. Ceny rostou, padají energetické firmy a pro seniory je náročné třeba i jen provést změnu dodavatele,“ dodává diskutující. I když jsou to témata, která se přímo péče netýkají, ve výsledku mohou její kvalitu ovlivnit a tak je potřeba brát ekonomické aspekty při snaze péči zlepšit, v potaz. Pomoci by tak mohla například definice důstojné péče, na kterou by měl mít právo každý občan.

Dobrovolnictví jako systémová součást péče

Systém dobrovolnictví dobře funguje například v Německu nebo v severských zemích. I v Česku existují organizace, které seniorům pomáhají v každodenním životě. Český Červený kříž nebo Skautský institut a další organizace sdružují velké množství lidí, kteří rádi pomáhají ve volném čase a vnímají tuto činnost jako samozřejmou součást svého života. Seniorky se shodly na tom, že pomoc od dobrovolníků využijí rády, pro vlastní klid ale potřebují, aby byl dobrovolník součástí organizace, která za něj ručí. Zajímavá je i možnost dobrovolničit jako senior a mít tak možnost společnosti také pomoci. Takovou zkušenost má paní Marta díky organizaci Letokruh. “Aktivit mám docela dost, jako dobrovolnice chodím číst do školky pohádky od Astrid Lindgrenové.” Co v tomto ohledu může udělat stát nebo instituce, které se o seniory starají? Především dobrovolnické organizace otevřeně podporovat, navázat s nimi partnerskou spolupráci a o jejich podpoře také otevřeně komunikovat, například v médiích.

Závěr? Důstojná péče podle klientek centra Elpida znamená, že pečovatelky a pečovatelé jednají se seniory jako s lidmi, kteří mají vlastní příběh, znají jejich jméno a jednají s nimi s respektem, bez diskriminace kvůli zdravotním obtížím ať už na těle nebo na duši. Důstojná péče je taková, kterou si člověk může přizpůsobit vlastním potřebám, s možností soukromí a svobodou volby, co se týče stravy, jednotlivých úkonů i trávení volného času. Klíčovou hraje i to, že si každý člověk, bez ohledu na výši příjmů, může důstojnou péči dovolit a ví, kde ji má hledat a na koho se může obrátit.

Naše doporučení

1.  Definice toho, co to znamená důstojné zacházení s lidmi a specificky se seniory. Vycházet můžeme z právních dokumentů ale i z dobré zahraniční praxe

2.  Definice důstojného minima v péči tak, aby si jej mohl dovolit každý senior

3.  Možnost najít informace ohledně potřebné péče či asistence v různých oblastech života a to ideálně přímo v místě bydliště. Sloužit k tomu mohou veřejné místa a informace mohou zajistit tištěné materiály nebo koordinátoři

4.  Urgentní řešení nedostatku kapacit v pečovatelské profesi tak, jak jsme naznačovali v předchozích diskuzích – zvýšení finanční odměny, osvěta společnosti, možnost zaměstnávat obtížně zaměstnatelné osoby, vracet péči profesionálním pečujícím formou prodlouženého volna, wellness pobytů nebo vzdělávání

5.  Maximální potlačení diskriminace na základě zdravotních komplikací při poskytování péče seniorům

6.  Zjednodušit a zpřehlednit systém podpory a zdravotních služeb pro seniory tak, aby byl uživatelsky co nejpřívětivější a dostupný s přihlédnutím ke specifickým potřebám seniorů

7.  Podporovat a otevřeně komunikovat spolupráci s dobrovolnickými spolky a organizacemi, přiznat jim jejich nenahraditelnou funkci ve společnosti

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.