Mají motivaci, touhu pečovat i potřebné vzdělání. Proč neumíme dát šanci lidem s trestní minulostí, závislým nebo handicapovaným?

Přetížení pečovatelů a pečovatelek a jejich nedostatek je jedním z vůbec nejpalčivějších problémů, který negativně ovlivňuje spokojenost profesionálních pečujících a tím i kvalitu péče. Přesvědčujeme se o tom v rámci naší práce v zařízeních pro seniory s programem D.O.M.A. pro důstojné stáří a potvrzují to také předchozí diskuze Jiskříme. Proč tedy zatím neumíme systematicky pracovat s lidmi z obtížně zaměstnatelných skupin? Motivaci a zájem o práci v sociálních službách už mají. Co můžeme udělat pro to, aby dostali i potřebnou šanci?

Ke kulatému stolu 3. května zasedly:

• Andrea Matoušková, Probační a mediační služba, zprostředkování účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů spojených s trestnou činností
• S. M. Konsoláta Miroslava Frýdecká, Jaroslava Jankovičová, domov sv. Karla Boromejského v Řepích, služba nemocným a starým lidem a místo, kde ženy ve výkonu trestu dostávají možnost spolupracovat při péči o seniory
• Martina Těmínová, Sananim, prevence a léčba závislostí
• Gabriela Drastichová, Nadační fond ČRo a Světluška, pomáhající lidem s těžkým zrakovým postižením
• Andrea Hlaváčková, Nadační fond ČRo
• Alena Vyhnalová, Rubikon, pro lidi s trestní minulostí nebo jejich blízké
• paní Věra, klientka organizace Rubikon, závislá v dlouhodobé léčbě, zaměstnaná v domově seniorů
• Alžběta Doležalová, HR konzultantka na volné noze, program D.O.M.A. 

******

Strach a předsudky zaměstnavatele

Kde je vůle, tam je cesta. Tak by se dala shrnout debata o možnostech zaměstnávání lidí, kteří se v životě ocitli na pomyslném okraji, a příležitostech ze strany zaměstnavatelů. Lidé po výkonu trestu, lidé po léčbě závislostí či se zdravotním omezením naráží při své snaze o pracovní uplatnění na předsudky. „Existuje strach, že nevidomí seniorovi nepomohou, když se mu třeba přitíží, přitom oni efektivně využívají ostatní smysly. Setkáváme se také s obavou, že zrakově handicapovaný zaměstnanec nebude samostatný,“ říká Gabriela Drastichová ze Světlušky a nevidomá Andrea to potvrzuje: „Zaměstnavatelé často předpokládají, že se mnou musí zaměstnat i asistenta. Já přitom nepotřebuju dohled 24 hodin denně.“ Ačkoliv se nejen v sociálních službách společnost potýká s výrazným nedostatkem zájemců o práci, otevřít se novým příležitostem je pro mnoho zaměstnavatelů spojeno s obavami. Shrnuje to Alžběta: „Ředitelé a ředitelky tvrdí, že nemůžou sehnat lidi, ale když dojde na obtížně zaměstnatelné, tak otočí, mají strach.“

Ten bývá tak silný, že se kvůli němu někteří zájemci o práci snažili svůj handicap nebo komplikovanou minulost tajit. „Kdybych jim řekla, že mám záznam v rejstříku, ani by nepřemýšleli o tom, aby mě do práce přijali, nevzali by mě “ říká Věra, která má za sebou léčbu závislosti a během doby, kdy se snažila získat zaměstnání jako pracovník v sociálních službách, byla v podmínce. Nynější zaměstnavatel na její záznam přišel až po tom, co si práci vyzkoušela a vedení se líbila. Reakce? Samozřejmě negativní, pomohlo ale doporučení organizace Rubikon a Věra tak šanci dostala. „Mám teď práci, kde jsem maximálně spokojená a šťastná, chci se dál učit, abych mohla být klientům blíž, třeba jako aktivizační pracovnice.“ Andrea Hlaváčková, která je nevidomá, se při hledání zaměstnání setkala s odmítavým postojem zaměstnavatelů tolikrát, že se rozhodla jít cestou podobnou. „Když mi dvacátý zaměstnavatel napsal, že nemá zájem, tak jsem přestala do motivačního dopisu psát, že nevidím. Samozřejmě se to nedá utajit dlouho, ale už ve chvíli, kdy proběhne kontakt a první komunikace, zvětšuje se šance na přijetí,“ říká.

Zástupkyně organizací, které s obtížně zaměstnatelnými lidmi spolupracují, se shodly na tom, že je potřeba se zaměstnavateli mluvit otevřeně ihned. Stejně tak ale shoda panovala také v tom, jak silný bývá onen odmítavý postoj nejen směrem od zaměstnavatelů. „Společnost předpokládá, že kdo spáchal trestný čin jednou, udělá to zas,“ říká Alena z Rubikonu. „Slýcháme zaměstnavatele říkat, že co ti lidé neuměli, to se ve věznici naučili, že je to už navěky,“ doplňuje Andrea z probační a mediační služby, „už jen samotný výraz ‚obtížně zaměstnatelní‘ je stigmatizující.“ Narážíme však i na to, že předsudky mohou být oboustranné, nejen ze strany zaměstnavatele, ale i z pozice zájemců o práci, kteří mnohdy už dopředu počítají s tím, že jsou bez šance. Jak lze se strachem a předsudky z obou stran pracovat?

Pomáhá podpora organizací a dostatečná příprava před nástupem

Jak už zaznělo výše, pomáhá doporučení organizací, které s lidmi ve výkonu trestu, po výkonu trestu, se závislostí a nebo s handicapem pracují. Ta se však nikdy nemohou rovnat záruce: „Rádi dáme dobře připravenému klientovi doporučení, nemůžeme ale garantovat, že všechno proběhne v pořádku,“ upřesňuje Andrea z probační a mediační služby.

Pomoci může také příklad předchozí úspěšné spolupráce. V praxi tuto cestu používá třeba Alena z organizace Rubikon: „Dlouhodobě se snažíme ukazovat dobré příklady z praxe, přesvědčit zaměstnavatele, že to může fungovat, a motivovat je k udělení výjimky. Naši klienti chtějí udělat změnu, splatit společnosti to, co udělali a přímo vyhledávají pomoc druhému.“

Důležitá je i důkladná příprava a to nejen budoucího zaměstnance ale také zaměstnavatele nebo prostředí. „Zaměstnavatel často nemá představu o tom, co je potřeba připravit před nástupem člověka třeba se zrakovým handicapem. Stejně tak pokud víme, že 12h směny nejsou vhodné pro lidi se závislostmi, bude potřeba směny upravit.“ říká Alžběta, která se věnuje tématu HR a pomáhá nám také s programem D.O.M.A.

Dodat informace, zajistit maximální transparentnost, to jsou tak podle vyjádření diskutujících důležité kroky, které je potřeba před získáním pracovního místa udělat. Důležitost přípravy zdůrazňuje i Gabriela Drastichová: „Naše úloha je s klientem odbavit všechny předsudkové otázky zaměstnavatele, připravit ho na nástup do práce. Zrakově handicapovaným třeba pomáháme během podpisu smlouvy. Pak je naším úkolem se stáhnout a být k dispozici jen v případě potřeby. Tak je to důstojné pro všechny strany.“

Martina z organizace Sananim naopak popisuje možnost organizace spolupracovat s klientem a zaměstnavatelem i v době, kdy už práce probíhá a poskytnout potřebnou podporu nebo poradenství. „Doprovázíme klienty na prvních pár směn a v případě nejistoty směrem od zaměstnavatele můžeme do věcí vstupovat.“

V některých případech je velmi přínosná i následná podpora klientů, kteří už fungují v zaměstnaneckém poměru. To potvrzuje i Věra, která se po ukončené léčbě vrátila na otevřený trh práce: „Po nástupu jsem si nevěřila, potřebovala jsem potvrdit, že odvádím kvalitní práci. Volala jsem proto do Rubikonu, kde jsem svoje pocity sdílela. Teď už vím, že můžu přijít za vrchní sestrou v domově, že o mě ví. Díky podpoře organizace a lidí v práci se cítím jako člověk.“

Problematický zákon o sociálních službách

Potřeba je také zmínit Zákon o sociálních službách z roku 2006. Právě ten totiž komplikuje zaměstnávání lidí se záznamem v rejstříku trestů. Státní zařízení legálně nemohou přijmout zaměstnance se záznamem v rejstříku trestu, přitom ve zdravotnických zařízeních tyto lidi zaměstnat lze. Přímé důsledky toho řeší řada organizací, jednou z nich je třeba Sananim: „Naši klienti často chodili pracovat do sociálních služeb, nejčastěji k mentálně postiženým. Měli jsme partnerské organizace a skvěle to fungovalo. Naši klienti totiž hledají smysl v tom co dělají a ta práce je naplňovala. Přitom to nebývají lidé, kteří by za sebou měli násilné činy. Zákon o sociálních službách z roku 2006 tyto naše aktivity ukončil,” říká Martina. Lidé, kteří aspirují na pozici pracovníka v sociálních službách, vinou tohoto zákona procházejí maximálně sanitářským kurzem nebo musejí čekat dlouhé roky, než se jim rejstřík vymaže. To je škoda nejen pro ně, ale také pro klienty sociálních služeb, na které přetížení pracovníci nemají potřebný čas.

Člověk se k závislosti či nezákonné činnosti nevrátí spíš v případě, kdy se cítí potřebný, užitečný a v práci navazuje vztahy, než když pracuje jako dělník u pásu nebo zametá ulice. Na tom jsme se shodli napříč kulatým stolem. Vnímat smysl své existence, navazovat zdravé vztahy –⁠ to jsou často věci, které závislí nebo trestaní lidé mohou díky práci zažít vůbec poprvé v životě. Zákon o sociálních službách tomu přímo brání.

O důvěře, vztazích a vděku

Jeden výrok, který během diskuze padl, se nám vryl do paměti natrvalo. Zazněl z úst Jaroslavy Jakovičové z domova sv. Karla Boromejského: „Já naše klientky neodsuzuju, ony už odsouzené jsou. Snažím se je pochopit.“ Snaha pochopit lidi, kteří za sebou mají složitou minulost je možná první krokem k úspěchu. Jedním z dalších je pak snaha dát druhému šanci a také důvěra. „Znám zařízení pro seniory v zahraničí, kde pracující odsouzení nosí oranžovou vestu. Ne z toho důvodu, aby si na ně ostatní mohli ukazovat, ale proto, aby s nimi personál vědomě pracoval jako s těmi, kteří se mají učit, trénovat. Trestanému člověku pak třeba dají do ruky peníze a pošlou ho na poštu. Pro něj je to pak často poprvé, kdy mu druzí věřili. Zaplatil složenku na poště a přišel se zážitkem, co to znamená důvěra,“ říká Andrea Matoušková.

Důvěru si podle slov diskutujících zaslouží nejen zaměstnanci, ale také zaměstnavatelé, kteří se rozhodnou práci těmto lidem nabídnout. „Mě vnitřně uráží, když musím posílat trestní rejstřík na magistrát. Chtěla bych, aby sociální služby uznaly, že jsme jako zaměstnavatelé soudní a zodpovědní. S každým novým zaměstnancem si připadám, že musím stále znovu prokazovat, že jsem slušný člověk,“ upozorňuje Martina. Na tom, že bez důvěry to nejde se shodujeme všichni. „Věřit, to je úplně klíčová věc. Dát najevo klientkám, že je vnímáme jako sobě rovné. Ta jejich minulost nakonec nevadí pacientům, jejich rodinám ani zaměstnancům. Základ je dát těm lidem šanci. Ne všichni ji využijí, ale dostali ji,“ říká sestra Konsoláta.

Hodí se doplnit, že ve chvíli, kdy zaměstnavatel člověku se složitou minulostí nebo s handicapem šanci dal a práci mu nabídl, neměl by očekávat, že mu bude zaměstnanec navždy zavázán. „Klienti se musí cítit rovnocenní“, říká v této souvislosti Martina, „když jdete do práce a cítíte vděk za to, že vás tam vzali, není to dobře. Samozřejmě se to odehrává v dobré víře, ale může to mít špatnou dohru,“ dodává a potvrzuje to i Gabriela: „Zaměstnance s handicapem je potřeba na práci dobře připravit a potom už se k němu chovat jako ke každému jinému zaměstnanci.“

S tím souvisí i odměna. Někteří zaměstnavatelé totiž mohou mít pocit, že prokazují dobrou vůli už jen tím, že odsouzené nebo handicapované nechají pracovat. Jejich práci je ale nutné také důstojně zaplatit. To Gabriela potvrzuje: „Zrakově postižení hodně tvoří rukama, zvládnou čtení, sofistikované rozhovory se seniory, umí doporučit vhodné kompenzační pomůcky. Bojujeme ale s tím, že za to domovy nechtějí platit.“

Co dál?

O tom, co se dá udělat, abychom zvládli zaplnit místa chybějících pracovníků v sociálních službách a zároveň využít motivovanosti a připravenosti obtížně zaměstnatelných skupin by bylo možné diskutovat ještě mnoho hodin. Už v tuto chvíli však máme doporučení, která situaci mohou pomoci:

1.  Úprava zákona o sociálních službách by měla probíhat na základě připomínek organizací, které mají se zaměstnáváním obtížně zaměstnatelných lidí zkušenosti

2. Předsudkům a strachu lze předcházet a řešit je transparentním přístupem a dostatkem informací

3. Klíčová je pomoc s přípravou budoucího zaměstnance, zaměstnavatele i prostředí

4. Důvěra směrem od zaměstnavatele a zároveň transparentní přístup zaměstnance je základní předpoklad úspěchu

5. Pomoci může osvěta a příklady úspěšné spolupráce

6. Zaměstnavatel by neměl od obtížně zaměstnatelných lidí očekávat vděk 

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.