Na začátku února jsme uspořádali první z šesti kulatých stolů na téma systematické podpory profesionálů ve službách pro seniory. S ředitelkami, řediteli a vedoucími služeb jsme mluvili o jejich vlastní podpoře. Co jim chybí? Co potřebují, aby svou profesi zvládli vykonávat co nejlépe a udržitelně? Protože pracují ve službách pro seniory po celé České republice, sešli jsme se online a ověřili si tak, že setkání v tomto formátu mohou být stejně obohacující jako ta osobní. Co jsme zjistili?

U kulatého stolu diskutovali:

• Alena Fiedlerová, ředitelka Centra sociální pomoci města Litomyšl
• Kateřina Millichová, ředitelka Domova pro seniory Sloupnice
• Magdaléna Zemková, ředitelka Sociálních služeb Česká Třebová
• Jan Gabriel, ředitel Domova seniorů Liberec – Františkov
• Miroslava Kabelová, ředitelka Domova seniorů Drachtinka, Hlinsko
• Tomáš Pěnička, ředitel Domova seniorů U Přehrady, Jablonec nad Nisou
• Ludmila Lorencová, ředitelka Domova důchodců Dvůr Králové nad Labem
• Matěj Lejsal, ředitel Domova Sue Ryder, Praha
• Tomáš Ficek, vedoucí sociální služby Domov Přístav, Praha 10
• Michaela Žáčková, ředitelka Sociálních služeb Prahy 9
• Kateřina Kapičková, ředitelka Sociálních služeb města Mimoň
• Helena Nováková, ředitelka Domova seniorů Vysočany
• Martina Pojarová, ředitelka Pečovatelského centra Prahy 7
• Martina Rafačová, vedoucí pečovatelské služby Diakonie ČCE Praha
• Zuzana Winkler Vostrovská, ředitelka Centra sociálních pomoci a služeb Hradec Králové

Zřizovatel hraje klíčovou roli, ředitelé by si od něj přáli podporu, pochopení a důvěru

Ať je zřizovatelem služeb péče o seniory kraj či město, nebo se jedná o neziskové organizace či soukromé subjekty, důvěru a podporu zřizovatele si přála většina diskutujících. Jen někteří ji ale skutečně mají.

„Podporu cítím od kraje, kde skvěle spolupracujeme s radním pro sociální záležitosti. Funguje to i z hlediska strategie a koncepce.“

Kdo má na straně zřizovatele odborníka, vyhrává

Lidem, kteří vedou zařízení, pomáhá, když je na straně zřizovatele člověk z oboru, který sociálním službám rozumí.

„Jsme městské zařízení a máme ohromnou podporu. Lidé, se kterými spolupracuji, vědí, o čem ta práce je, mnohdy ji sami vykonávali. Chápou naše problémy.“

Politika může věci komplikovat

Někteří diskutující se shodli, že podporu a důvěru směrem od zřizovatele může negativně zasáhnout politika a nepředvídatelnost s ní spojená:

„Politické prostředí je pro příspěvkové organizace města tvrdý oříšek. Vzhledem k politice nevím, co přijde.“

„Můj přímý nadřízený je odborník, moc si ho vážím a vždy za mnou stál. Ale když do hry vstoupí politici, kteří se po volbách vymění, nastávají situace, že nevím, co bude následovat.“

Kontrola nerovná se podpora

Někteří účastníci upozorňovali na kontrolní funkci zřizovatele, která podle nich může důvěru narušovat:

„Kontrolní funkce zřizovatele je natolik důležitá, že důvěra nemůže být stejná, jako když mluvíte s kolegou, který s vámi nahlas přemýšlí. To, co vypadá jako podpora, často bývá kontrola.“

Proaktivní přístup snižuje frustraci

Jiní se rozhodli, že si podporu vybudují sami. Vyplatilo se jim říct si o pozornost, pravidelná setkávání i rozhovory. A to i přesto, že mohou být nepříjemné:

„My jsme si svůj díl podpory museli vytvořit a důvěru vybojovat. Chtěli jsme pravidelná setkání s radou. Jednou za dva měsíce teď chodíme na hodinové setkání. To je velmi velmi funkční nástroj a i když to není vždy podpůrné, minimálně můžete říct, že jste informace sdělili.“

Ověřili jsme si tak, že zřizovatel hraje významnou roli v oblastech dostupné i chybějící podpory a přístup jednotlivých zřizovatelů se liší. Zdá se, že pomáhá proaktivní komunikace ze strany vedení služeb.

Sdílení s ostatními řediteli vede. Nikdo vás nepochopí tak dobře jako ten, kdo kráčí ve vašich botách

Až nás překvapilo, jak důležitou roli hraje v oblasti podpory svépomoc ředitelek a ředitelů v podobě vzájemného neformálního sdílení s ostatními lidmi na stejných pozicích. Jak trefně shrnula jedna z diskutujících, je to podpora „zadarmo nebo za kávu“ a přitom toho dokáže tak moc. Shodovali se na tom všichni diskutující.

„Mám kolem sebe ředitele, kterým můžu zavolat, pravidelně se setkáváme. Nezištně poradí, řeknou, jak by problém řešili, za to jsem moc ráda.“

„Můžete si promluvit o problémech jako je propouštění zaměstnanců, svrab, covid, černý kašel a další věci, které nás potkávají. Člověk věci vyslovuje nahlas a mnohdy tak formuluje řešení i jen díky tomu, že je má komu sdělit.“

„Máme ředitelské procházky s dalšími dvěma ředitelkami. Jednou za 2 měsíce si dovolíme půlden a to je neskutečně nabíjející. Probereme témata do hloubky, máme čas volně asociovat a nedělat rozhodnutí.“

„Sdílení v menších skupinkách je jedna z nejdůležitějších podpor, kterou si můžeme dát. Podporuju v tom i vedoucí.“

„Mluvit s ostatními řediteli pomáhá, vidím že někdo řeší stejné problémy, co druhý už třikrát řešil.“

„Vytvořili jsme si skupinu ředitelek a scházíme se zhruba jednou za měsíc. Pomáhá nám bezpečné prostředí, které jsme si vytvořily, máme i skupinu na WhatsApp.“

Jiskříme probíhá ve spolupráci se společností HARTMANN – RICO, která naše aktivity podporuje nejen finančně, ale také s námi rozvíjí možnosti vzdělávání budoucích profesionálních i neformálních pečujících a spolupracuje s námi i v oblasti osvěty
a advokační práce. Děkujeme!

Externí mentoring a vzdělávání může lidi ve vedení nakopnout a dodat jim naději, nadhled i novou energii

Školení, kurzy nebo mentorování a koučink zmiňovali jako podpůrné v nějaké podobě všichni účastníci. Slyšeli jsme konkrétní doporučení nejen na služby MILY (moc děkujeme za důvěru!), ale také Nadačního fondu Abakus, Cesty domů, Růžové mašinky a dalších. Protože rozsah a podoba využívání externí podpory je velmi různorodá, budeme na dalších setkáních zjišťovat, co dalšího by v tomto ohledu jednotlivá zařízení uvítala.

„Externí podpora, mentoring, metodika, to je pro mě velmi důležité. Nepotřebuju vědět všechno a dělat to nejlíp ale najít si lidi, kteří to umí.“

„Mám externí podporu pro svoje vedoucí. Scházíme se v pravidelných intervalech každý měsíc a takzvaně společně čistíme trubky a komunikační kanály.“

„Skvěle mi fungovala supervize ředitelů, kterou jedna organizace poskytuje. To je bezvadný formát a velmi podpůrný. Hodně málo se pracuje s mentoringem, tím bych dnes začala.“

Podpora v rámci týmu je o naslouchání, spolupráci i respektu a partnerství

Díky svému týmu se lidé ve vedení služeb pro seniory necítí na svojí pozici osamělí a mají možnost spolupracovat a řídit službu na operativní i strategické úrovni. Společně prochází úspěchy i náročnějšími momenty, které lidé zvenčí tak dobře nepochopí. A to je, podle jejich vlastních slov, pro ředitelky a ředitele nenahraditelná podpora v jejich profesi. Podle ředitelek a ředitelů je v týmu zcela zásadní důvěra a otevřenost, bez nich spolupráce nefunguje dobře. V některých případech se tým musel i obměnit, aby lidé ve vedení služby táhli za jeden provaz a vzájemně si rozuměli.

„Podtrhnu symbiózu s týmem. Ten úzký, spolupracující tým, kterého jsem součástí, je významným zdrojem vzájemné podpory. Pokud se věci, hlavně ty méně populární, dějí v konsenzu, je to obrovský komfort.“

„Důležité je pro mě naslouchání, vnímání člověka nejen jako zaměstnance. Pomáhá mi uvědomit si, že já i kolega děláme vždy to nejlepší, co můžeme. Vnímám jako důležité umět reagovat na to, že nejsem v kondici, že se děje ve službě hodně věcí. Souvisí s tím důstojné jednání s kolegy na pracovišti.“

„Pro mě je nejdůležitější, že můžu s lidmi v týmu otevřeně komunikovat, nemusím si na nic hrát. Někdy je ale těžké lidi přesvědčit, že můžeme mít dobré vztahy, že tam může být partnerská spolupráce.“

„Zaměstnanci jsou extrémně důležití, ale někdy, i když děláte, co můžete, se to rozsype. Je to výzva.“

Nenaplněná očekávání, frustrace, přijetí, sebepéče. Bude klíčem k dobré péči systematická psychologická podpora?

Mnohokrát jsme v diskuzi zaznamenali deziluzi, nenaplněná očekávání a také přijetí těchto pocitů, práci na nich. Řada našich hostů dala najevo, jak moc je vlastní očekávání v práci vyčerpala a kolik energie stojí vlastní smíření se stávajícím stavem. Mnoho z nich na sobě totiž cíleně pracuje. Je patrné, že svépomocné formy podpory ředitelé volí a tolik vyzdvihují mnohdy právě proto, že se zklamali v dostávání systematické podpory a poskytnutí prostoru pro rozvoj své práce zvenku.

„Nevyplatí se očekávat. Prostě jsem si našla cesty, jak se sama podpořím a dělám věci, které mi dělají radost.“

„Vstupovala jsem do svojí pozice s představami, které se zpětně zdají být velmi naivní. A jsem teď na vážkách zda mi to za to úsilí stojí. Snažím se, hledám různé možnosti podpory.“

„Očekávání už nemám. Chci se připravit na odchod do starobního důchodu tak, abych neodcházela zklamaná, vyhořelá.“

„Procházím složitým obdobím ve své pozici, za ty roky přicházím na to že se musím podpořit sama, je potřeba si najít vlastní cestu.“

„Léta mi trvalo pochopit, že osobní podpora, podpora sebe sama je to, čemu bych se měla věnovat. Asi máme v pomáhajících profesích syndrom pomocníka, vždycky se nejdřív staráme o druhé a teprve pak o sebe.“

To je celý zástup vyjádření, která mají mnoho společného. Tito lidé procházejí silnou frustrací a vyčerpáním, je proto zjevné, že funkční systémová podpora lidí ve vedení služeb pro seniory je na místě.

Za dlouhodobou podporu děkujeme Nadačnímu fondu ČRo a jeho projektu Ježíškova vnoučata. Podporují nás od roku 2022. Díky tomu se můžeme s naší organizací MILA každý rok dotknout života až 400 profesionálních pečujících. Ze získaných postřehů a zkušeností přímo v zařízeních pak vytváříme systémová doporučení. I na nich teď pracujeme v rámci kulatých stolů jejichž výsledky představíme na naší listopadové konferenci. 

Odstup je úleva

Někteří diskutující se shodovali, že jim dělá dobře, když mohou na svou profesi nahlížet z jiných úhlů a nebo si od ní odpočinout v jiných rolích. To s sebou však nese nároky na čas i energii. Má každý ředitel a ředitelka, který by si to přál, podmínky pro podobné aktivity, nebo na tuto formu podpory nedosáhne, protože nemá dostatek vyhrazeného času?

„Absolvovala jsem psychoterapeutický výcvik, začala jsem dělat psychoterapie a přišla jsem na to, že práci ředitelky dělám, protože chci a protože mě to naplňuje. Kdykoli můžu být úplně někde jinde. To mě osvobodilo, pracuju s radostí.“

„Celou dobu se snažím dělat ještě něco jiného. Někde se cítím jako úplný nováček. To mi pomáhá, člověk ztratí svou omnipotentní část, kdy musí všechno rozhodnout, všichni k němu vzhlíží.“

„Vnímám jako obrovskou devizu, že mám příležitost učit na univerzitě. Můžu nahlížet svou běžnou práci s odstupem teoretických modelů a schémat. Je to úlevné.“

Osobní síť podpory, to je rodina a přátelé, ale také víra, zájmy a možnost těšit se

Podpora, kterou člověk svým osobním životem vytváří, je natolik důležitá, že do výčtu rozhodně patří. Systém jejímu rozvoji může pomoci.

„Vymezit si svůj čas, zavřít dveře, jít domů a věnovat se sám sobě, nebo tomu, co nás baví. Připadá mi, že to v sociálních službách pořád málo umíme.“

„Kdybych neměla podporu mojí rodiny, nebyla bych na tomto místě.“

„Pomáhá mi moje víra. Mám v ní velkou jistotu. Kdybych ji neměla, tak nejsem tam, kde jsem, a necítím se tak, jak se cítím.“

Smysl práce může fungovat jako stavební kámen podpory

Potřeba vědomí smyslu vlastní práce se v diskuzi také objevila. Pro některé diskutující je doslova nutností, bez které by ve výkonu své profese nemohli pokračovat.

„Pro mě je základní podpora smysl mojí práce. Fakt, že dělám něco, v co věřím, vidím ten smysl každý den. Kdybych tuto podporu neměla, tu práci bych vůbec nemohla dělat.“

Co dál?

Co je tedy nutné změnit? Jak konkrétně by si ředitelky, ředitelé a vedoucí ve službách péče o seniory představovali podporu na svých pozicích? I na to jsme se jich zeptali a budeme se ptát také na dalších kulatých stolech.

Příští online setkání se budeme věnovat podpoře řadových zaměstnanců ve službách pro seniory, kteří jsou v těm, kdo potřebují péči, nejblíž.

Diskutovat budeme třeba o tom, co se jim v péči o zaměstnance osvědčilo. Budeme mluvit nejen o konkrétních formách podpory ale také o tom nejdůležitějším, aby na ně mohla přijít řada, o čase i o penězích.

V roce 2022 jsme odstartovali otevřenými diskuzemi u kulatých stolů za účasti 80 lidí – z oboru služeb pro seniory, z neziskových organizací či veřejné správy i rodin, které péči potřebovaly. Intenzivní debaty nám pomohly identifikovat 6 potřebných kroků ke zlepšení podmínek pro výkon pečovatelské profese:

V Mile jsme rychle pochopili, že pokud chceme uspět, je potřeba neleknout se velkého spektra a náročnosti nutných změn. Rozhodli jsme se nejdříve věnovat krokům 1, 3 a 5. Co konkrétně se podařilo?

Bod č. 1

Zviditelnění a zvýšení prestiže pečovatelské profese

Bod č. 3

Společně s Asociací organizací v oblasti vězeňství jsme docílili toho, že v sociálních službách nově mohou pracovat i lidé se záznamem v trestním rejstříku

Tímto krokem pomáháme řešit nedostatek profesionálních pečovatelů v oboru. Ve zdravotnických zařízeních navíc taková praxe úspěšně fungovala již dlouho před touto změnou. Důležitým přínosem je i to, že změna přispěje k inkluzi a sociální integraci lidí s takto komplikovanou minulostí. Více píšeme v tomto článku.

Bod č. 5

Nabízíme profesionálům z oboru péče akreditované vzdělávání, do kterého vkládáme všechny naše zkušenosti a předáváme dál jistotu, že pečovatelská profese je práce, na kterou mohou být hrdí

Získali jsme akreditace na kurzy pro celoživotní vzdělávání a školíme přímo ve službách pro seniory. Vytváříme také tématické webináře. V rámci odborné debaty se také podařilo prosadit zvýšení hodinového rozsahu vzdělávání na 48 hodin během 2 kalendářních let pro sociální pracovníky. V budoucnu bychom rádi, aby tento limit platil i pro pracovníky v sociálních službách. 

Co bude dál?

Už v únoru se Jiskříme zase o něco víc rozhoří. S ředitelkami a řediteli služeb pro seniory se zaměříme na lepší péči o zaměstnance i vedení. Budeme do hloubky mluvit o tom, jak zmírnit výraznou fluktuaci zaměstnanců v oboru péče o seniory, jak předcházet jejich vyhoření. Budeme hledat způsoby, jak profesionály v oboru péče podpořit a opečovávat je, aby z práce neodcházeli. Jak zlepšit podmínky tak, aby v práci zůstávali spokojení a zdraví po fyzické i psychické stránce. Máme totiž za to, že tam, kde jsou spokojení pečovatelé, jsou spokojení i lidé, kteří péči potřebují.

Poslankyně a poslanci schválili v dubnu návrh, kterým jsme  spolu s Asociací organizací v oblasti vězeňství (AOOV) žádali  o změnu zákona o sociálních službách. Ta umožní vybraným lidem se záznamem v rejstříku trestů pracovat v sociálních službách. Toto rozhodnutí představuje vítaný a dlouho očekávaný krok směrem k narovnání nastavených podmínek ve zdravotnictví a sociálních službách a částečně také přispěje k řešení alarmujícího nedostatku kvalifikovaných pracovníků v sociální oblasti.

Nové znění § 79 odst. 2 zákona o sociálních službách umožní zaměstnávat lidi se záznamem v rejstříku trestů, kteří trestný čin způsobili neúmyslně nebo jejich čin neměl žádnou souvislost s činností při poskytování sociálních služeb. Jana Smiggels Kavková, předsedkyně Asociace organizací v oblasti vězeňství, sdílí své potěšení nad přijetím návrhu: „Máme radost, že poslanci a poslankyně umožnili lidem se záznamem v rejstříku pracovat v oblasti, která je společensky důležitá a navíc se potýká s nedostatkem personálu.“

V sociálních službách dnes chybí 3000 pracovníků, největší nedostatek je profesionálních pečujících v přímé péči. S přihlédnutím k trendu stárnutí populace toto číslo naroste na desetitisíce už během jednoho desetiletí. „Možnost zaměstnávat lidi se záznamem v rejstříku trestu nejen ve zdravotnictví, ale i v sociálních službách, vnímáme jako důležitý dílčí úspěch na cestě za lepší péčí a lepšími podmínkami pro ni,” říká ke schválení návrhu ředitelka organizace MILA, Simona Bagarová.

Kromě pomoci s řešením nedostatku lidí v oboru sociálních služeb je přínosem změny zákona také možnost dát druhou šanci lidem, kteří trestných činů litují a potřebují pro svůj další život zažít pocit užitečnosti a smyslu: „První krok k úspěchu je snaha pochopit člověka se složitou minulostí namísto jeho odsouzení,“ tvrdí sestra Konsoláta, která vede zařízení následné péče v Praze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Řepích, kde odsouzené ženy získávají praxi a rekvalifikaci pro pozici sanitářky.

Lidem se záznamem v trestním rejstříku, kteří chtějí pracovat v sociálních službách, budou poskytovat podporu některé organizace jako je třeba Probační a mediační služba. Ty také pomáhají s přípravou budoucích zaměstnavatelů i pracovního prostředí. „Změnu podmínek bezúhonnosti vnímáme jako velmi přínosnou. Práce v sociálních službách může být ozdravným prvkem pro lidi s trestní minulostí,“ vyjadřuje se k novému znění zákona ředitelka Probační a mediační služby, Andrea Matoušková. Změna návrhu má také podporu řady veřejných činitelů. „Je dobře, že přehodnocujeme přístup k lidem se záznamem v rejstříku a umožníme jim zapojení do sociálních služeb v případě, že se jednalo o drobná pochybení, která si zaslouží druhou šanci,“ říká například zmocněnkyně vlády pro lidská práva, Klára Laurenčíková. Změnu vnímá jako dobrý krok také Olga Richterová (Piráti): „Je nezbytné hledat nové cesty k začlenění lidí s různou minulostí do společnosti. Už dnes jsou zaměstnavatelé zodpovědní za zajištění kvality a teď ji budou moci s rozmyslem uplatnit i v těchto případech.”

Kdo jsou organizace, které změnu zákona navrhly

Jsme MILA, z.s.

MILA je tu proto, aby bylo dobře seniorům i těm, kdo o ně pečují. Organizace ročně spolupracuje s 8 až 10 domovy seniorů a dotkne se života 400 profesionálních pečujících. Tým MILY se věnuje advokační práci a zvyšování povědomí o pečovatelské profesi i zlepšování podmínek pro ni. www.mila.je

O Asociaci organizací v oblasti vězeňství

V českých věznicích si odpykává trest přes 19 000 lidí. Patříme k zemím s nejvyšším počtem v Evropské Unii. Index uvěznění se nedaří snižovat, i když kriminalita klesá. Více než 60 % propuštěných se do vězení vrací. Jednou z příčin je absence funkčního systému kontinuální práce s odsouzenými před výstupem z vězení a po propuštění. Právě tuto problematiku řeší Asociace organizací v oblasti vězeňství (AOOV), která sdružuje organizace, odborníky a propojuje aktéry v oblasti vězeňství a trestní justice. Cílem AOOV jsou progresivní změny v oblasti integrace trestaných osob do společnosti a systém, který zohledňuje zájmy a potřeby trestaných osob, obětí i celé společnosti. Bližší informace o AOOV jsou zveřejněny na stránkách www.aoov.cz.

Cílem naší fotobanky bylo nabídnout zdarma fotky každému, kdo chce péči a stárnutí zobrazovat s laskavostí a respektem. Chtěli jsme ukázat, že péče může mít mnoho podob a nejsou to pouze činnosti spojené s hygienou a podáváním stravy člověku, o kterého je pečováno. Myslíme si totiž, že rozdíl mezi péčí a dobrou péčí dělají detaily, jako je obyčejný dotyk nebo milý úsměv. A právě tyto detaily dokonale zachytil fotograf Radek Šviderský.

Fotky jsme umístili na náš web, ale věděli jsme, že je chceme nabídnout ještě většímu publiku. Světovému publiku. A tak jsme je nahráli na platformu Pexels. Toto rozhodnutí se ukázalo jako správné. K dnešnímu dni zde fotky vidělo přes 1 milión párů očí. 👀 Milión lidí, které jsme naším vizuálním pojetím péče zaujali tak, že nám věnovali na zlomek vteřiny svůj pohled.

Těší nás, že si lidé fotky stahují a používají je na tematicky zaměřených webech nebo u článků po celém světě. Pomáhají tak šířit obraz pečovatelské profese takové, jaká skutečně je – náročná, laskavá, pestrá, vyčerpávající i obohacující.

Vznik fotobanky podpořil Nadační fond Českého rozhlasu a jeho projekt Ježíškova vnoučata.

Máme za sebou 8 debat, které proběhly se studentkami a studenty oboru Ošetřovatelství, profesionálními pečujícími v pobytových i terénních službách, ředitelkami a řediteli zařízení pro seniory, pečujícími rodinami, se seniory, kterých se situace v oblasti péče přímo týká, či s organizacemi, které spolupracují s lidmi se zdravotním postižením nebo lidmi se záznamem v rejstříku trestů. Ti by totiž mnohdy rádi našli uplatnění právě v sociálních službách.

Poslední z diskuzí proběhla v Senátu Parlamentu České republiky pod záštitou senátorky Miluše Horské. S političkami, politiky a státní správou jsme mluvili o tom, jaké změny v oblasti péče o seniory pokládáme za nutné a probírali jsme také připravovaná opatření, která by měla vést ke zlepšení podmínek profesionálních pečujících.

Ke kulatému stolu 21. června zasedli:

• Olga Richterová, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
• Barbora Urbanová, poslankyně, zastupitelka obce Dolní Břežany
• Zuzana Freitas Lopesová, náměstkyně ministra práce a sociálních věcí
• Melanie Zajacová, vedoucí oddělení koncepce sociální práce a vzdělávání MPSV
• Helena Petroková, ředitelka odboru realizace programů ESF –⁠ sociální začleňování
• Jan Vrbický, vedoucí Oddělení koncepce sociálních služeb MPSV
• Marta Vacková, zakladatelka a ředitelka společnosti RUAH
• Martina Dvořáková, socioložka a datová analytička v organizaci MILA
• Klára Laurenčíková, facilitátorka diskuzí Jiskříme a vladní zmocněnkyně pro lidská práva
• Simona Bagarová, zakladatelka a ředitelka organizace MILA

Nedostatek lidí je urgentní problém, který brání jakýmkoli snahám zlepšit situaci v péči o seniory

O tom se přesvědčujeme nejen na diskuzích Jiskříme, kde se nedostatek lidí intenzivně probírá vždy hned v začátku, ale také vzhledem k naší praxi v zařízeních pro seniory v rámci programu D.O.M.A. Navíc jde o problém, který znemožňuje zavedení jakýchkoli novinek či vylepšení, protože kvůli nedostatku kolegů jsou pečující velmi často přetížení. Na nic kromě práce jim tak jednoduše nezbývají kapacity. „V sektoru sociálních služeb bude chybět velké množství pracovníků. Pokud nezlepšíme podmínky, nepodaří se nám získat dostatek lidí, kteří mají potřebné předpoklady k práci v tomto oboru,“ říká Martina Vaňková Dvořáková z Mily. Když vezmeme v potaz křivku stárnutí populace, problém ještě nabere na intenzitě, protože podle našich dat budou v oboru péče o seniory potřeba desítky tisíc lidí a poptávka po pobytových službách dál poroste,“ doplňuje. V aktuálních podmínkách jsou tak ředitelky a ředitelé zařízení nuceni přijmout prakticky každého uchazeče o práci, jenže často nejde o kandidáty s vhodnými předpoklady k práci. Pro lidi, kteří naopak v péči potřeba jsou, bývají nastavené podmínky (především platové ohodnocení nebo náročnost povolání, případně systém směn) neúnosné a tak se mnohdy nakonec rozhodnou pro jiné zaměstnání. Nadšenci v oboru, kteří svou práci dělají dobře, baví je a vidí její smysl, se zase mnohdy velice rychle dostanou na konec svých sil. Popisuje to Olga Richterová, která se sociální oblasti věnuje dlouhodobě: „Často mluvím s lidmi z přímé péče, kteří chtějí svou práci dělat dobře, jenže kvůli nedostatku kolegů a vysokému počtu klientů bývají nuceni zajistit jen základní péči. Pokud chce člověk tuto práci dělat zodpovědně, bohužel kvůli nastaveným podmínkám rychle vyhoří,“ říká. Konkrétní příklad takové praxe popsala naše Simona Bagarová: „V rámci Českého Červeného kříže byly vyškoleny tisíce dobrovolníků. Ti lidé skutečně do oboru nastoupili, někteří z nich dokonce změnili profesi, v té práci se našli. Jenže po čase odcházeli, protože je nastavený systém tzv. semlel,“ popisuje.

Přetížení by mohl řešit tzv. optimální standard ale i zrušení podmínky čistého trestního rejstříku u uchazečů o práci

S přetížením pracovníků v sociálních službách zatím nepomohl ani příchod uprchlíků z Ukrajiny, jak by se dalo předpokládat. „V sociálních službách je zaměstnáno 1600 lidí z Ukrajiny. Poptávka po zaměstnancích je velmi vysoká, ale pokud přihlédneme k počtu seniorů a dětí, kteří k nám z Ukrajiny přichází, dostaneme asi 50 % lidí, kteří se mohou nechat zaměstnat. Přestože se snažíme, ani v této skupině už téměř není kde brát,“ řekla Zuzana Freitas Lopesová. Příchod uprchlíků navíc znamená také potenciální nárůst počtu klientů, pravděpodobně také klientů, kteří nebudou mít prostředky na úhradu služby, což celou situaci ještě komplikuje.

Pomoct by naopak mohl tzv. optimální standard, tedy jasně stanovený počet klientů na pečovatele. Jan Vrbický z MPSV slíbil, že by měl být součástí novely zákona o sociálních službách a zároveň zdůraznil, že je nutné aby se jednalo o standard optimální, nikoli minimální. To proto, aby naopak nedocházelo ke snížení kapacit a tedy i dalšímu růstu přetížení pečujících a následně k jejich častějším odchodům ze zaměstnání. „Stejně tak chceme v rámci novely odstranit povinnost čistého trestního rejstříku,“ říká Vrbický. I to by mohlo přetížení pečujících pomoci, protože lidí, kteří by rádi pracovali v sociálních službách, ale kvůli záznamu v trestním rejstříku nemohou, je celá řada. O tom jsme se přesvědčili na diskuzi Jiskříme s organizacemi, které pomáhají právě tzv. obtížně zaměstnatelným.

„Problémem je i to, že systém pracovníky v sociálních službách prakticky nutí k tomu, aby vykonávali úkony, které by měli pokrýt zdravotníci. To je další zatížení,“ doplňuje Vrbický. V Mile ale nejen díky diskuzím, ale také díky naší praxi v zařízeních víme, že tento fakt často řadu věcí ulehčí, protože lékaři jsou v zařízeních mnohdy přítomni jen omezeně.

Dobrou zprávou ovšem je, že zmíněná novela zákona vzniká za pozornosti a připomínek lidí z praxe, např. ředitelek a ředitelů zařízení pro seniory, a Jan Vrbický dal několikrát během diskuze najevo, že těmto připomínkám je na MPSV nasloucháno. „Novelu zákona nevnímám jako nějaké slohové cvičení. Chceme, aby byla založená na skutečnosti. Vítáme připomínky z praxe a reagujeme na ně,” uvedl. A protože u stolu seděla také Marta Vacková, ředitelka terénní sociální služby RUAH, připomínka přišla hned vzápětí: “Dřív než zavedeme standardy je potřeba se ptát, jak lidi k této profesi vůbec přilákat. Protože se může stát, že lidi ke splnění potřebného standardu ani nenajdeme,“ upozornila.

Je nutné zvýšit prestiž pečovatelské profese

V Mile máme za to, že aby dostatek kvalitních lidí do oboru sociálních služeb nastoupil a vydržel v něm, je potřeba zvýšit prestiž pečovatelské profese. „Pečovatelé teď cítí, že si jich společnost dostatečně neváží. Jsou vnímáni jako buď jako andělé, případně ti, jejichž hlavní pracovní činností je přebalování seniorů. Je potřeba budovat lepší mediální obraz,” říká Martina Vaňková Dvořáková. Na konkrétní mediální kauzu odkázala Marta Vacková z benešovské terénní sociální služby RUAH: „Že během covidu pečovatelka nakazila celý domov seniorů a ti potom umírali, o tom jsme slyšeli. Neslyšeli jsme ale o tom, co pečující v práci zažívali. Měli opravdu velký strach, nechtěli nakazit rodinu, často raději bydleli odděleně, měli stres z toho, že je nikdo nevystřídá…“ Simona Bagarová zase zmínila nechvalně známou kauzu z Domova Slunečnice, která skončila odsouzením pečovatelek, nikoli kritikou vedení, struktury nebo systému. Nakonec se shodujeme, že profesionální pečující je potřeba zobrazovat především jako profesionály, experty na poli svojí práce a lidi, kteří svým oborem žijí. „Pečující si, stejně jako lékaři, zaslouží být zobrazováni jako hrdinky a hrdinové, kteří navíc pracují v těžkých podmínkách,“ apelovala Klára Laurenčíková. Opakovaně jsme se v rámci diskuzí dotkli také problému nedostatečné osvěty, která s nízkou prestiží povolání v sociálních službách souvisí. Jak pro pečující, tak pro seniory ale i podle ředitelek a ředitelů zařízení pro seniory je klíčové, aby byla veřejnost o náročnosti a nenahraditelnosti péče o seniory dostatečně informovaná a vzdělávaná. I to by mohlo pomoci snadnějšímu nastavení lepších podmínek pro profesionální pečující.

Nízká prestiž také může být důvodem, proč do oboru přichází jen minimum mužů. Už během minulé diskuze s ředitelkami a řediteli zařízení pro seniory jsme se shodli, že muži z nabízených možností nakonec volí prestižnější zaměstnání, například u hasičů nebo policie. Dalším důvodem pak bývá plat, který oproti ostatním možnostem zaměstnání prakticky není konkurenceschopný.

Peníze? Platy navýšit minimálně na průměr a vyrovnat rozdíly v krajích

Průměrný plat pracovníka v sociálních službách se totiž pohybuje kolem 25 tisíc. Vyšší plat zájemce o práci získá nejen v oboru zdravotnictví, víc už si vydělá také u pokladny v některých supermarketech. „Zvýšení platů je potřeba, obor jinak nebude konkurenceschopný. Pomohlo by platy dostat alespoň na výši průměrné mzdy,“ říká Martina Vaňková Dvořáková. S tím souhlasí i Jan Vrbický. „Nejde ale jen o výši platů, nutné je srovnat nespravedlivé rozložení peněz na úrovni krajů,“ dodává Vrbický a potvrzuje to i Olga Richterová: „Rozdíly mezi kraji v oblasti financí působí problémy. Některé kraje z této situace profitují, ostatní tratí. Tato historická nespravedlnost je něco, co bude vyžadovat řadu jednání a může to celý proces značně protáhnout,“ doplňuje. Co se týče peněz, podle Heleny Petrokové, ředitelky odboru realizace programů ESF –⁠ sociální začleňování, zdroje existují a bude podle ní možné nedostatek financí řešit už v této době, kdy novela zákona o sociálních službách zatím není: „Péče o seniory a lepší podmínky pro výkon této profese, to bude jedna z priorit operačního projektu zaměstnanost. Přihlásit se budou moci nejen zařízení pro seniory, ale třeba také neziskové organizace či samotné kraje,” říká.

Úlevou je pro pečující spíš odpočinek a peníze navíc než nové technologie

Pečovatelská profese je fyzicky i psychicky výrazně náročná. Na tom se shodují všichni diskutující, kteří s námi debatovali v rámci předchozích diskuzí Jiskříme. „Profesionální pečující neřeší jen onu fyzicky náročnou hygienu. Setkávají se s agresivitou, řeší konflikty s rodinou, jsou v kontaktu s umíráním a je na ně vyvíjena velká administrativní zátěž. Při tom všem mají zůstat trpěliví, empatičtí a mají ochotně řešit požadavky klientů. To všechno navíc s dobrou náladou. Vnímáme to jako obrovské břemeno,“ říká naše Martina Vaňková Dvořáková. Týmy pečujících jsou navíc mnohdy nekompletní, probíhají záskoky a tak se nedá stihnout víc, než pokrytí základních potřeb. Vysokou náročnost profese potvrzuje i Marta Vacková z RUAH: „Jako zaměstnavatelka vnímám, že lidé, kteří v profesi fungují 20 let, už nemůžou. Bojí se například řídit, jsou unavení. Pro mě je ale problém, že potom odcházejí předčasně. Potřebujeme najít cestu, jak jim ulevit, aby v oboru zůstávali déle,“ říká. Jak tedy pečujícím zátěž kompenzovat? „Podporu plánujeme v oblasti neformální a sdílené péče,“ říká Helena Petroková. Vracíme se tak k jednomu z přání ředitelek a ředitelů zařízení pro seniory, které zaznělo na minulé diskuzi Jiskříme. Status neformálního pečujícího pro lidi mimo obor sociálních služeb by mohl profesionálním pečujícím ulevit značně. Ti by tak fungovali častěji jako podpora rodinným pečujícím. Složitá dostupnost příspěvků na péči zatím velmi komplikuje život rodinným pečujícím a ti následně, vyčerpaní nejen péčí samotnou ale také administrativou, mnohdy ztrácí trpělivost a rozhodnou se blízkého umístit raději do pobytové služby, která za ně papírování vyřeší. Klientů tak přibývá a s nimi roste i zátěž pečujících.

„Pokud je to pro jednotlivá zařízení přijatelné, řešením by mohly být zkrácené úvazky,“ navrhuje Zuzana Freitas Lopesová, náměstkyně ministra práce a sociálních věcí. Přestože jsou pro ředitelky a ředitele zařízení organizační komplikací, mnohde je umožňují a vítají. Jako vhodné řešení přetížení pečujících zkrácené úvazky vnímá i Jan Vrbický. „Je potřeba je v této situaci využít, především v dopolední denní době,“ říká. Zároveň zmiňuje také digitalizaci jako cestu, která má pečujícím ulevit: „Rádi bychom zapracovali na snížení administrativní zátěže, proto připravujeme implementační strategii, která by měla pomoci co nejrychlejší digitalizaci zařízení,“ uvedl. Jak už ale víme z předchozích diskuzí s pečujícími, při aktuální zátěži lidí v péči je jakákoli snaha zavádět technologické novinky, vnímaná mnohdy jen jako další zátěž. „Technologické dovednosti pečujících bývají značně omezené. V praxi mívají zařízení rozpisy směn často ještě na papíře. Technologie je sice nezbytná a je potřeba ji zavádět, nelze to ale dělat samostatně, protože podle našich zkušeností pečující potřebují především osobnostní a psychosociální podporu, “ upozorňuje Simona Bagarová a připomíná zážitek z praxe: „V jednom zařízení se na nás sestra rozkřičela s tím, že co má asi dělat, když jí během jedné směny zemřou 4 klienti. Toto jsou věci, které je potřeba ošetřit v úplně první řadě,” doplnǔje. Klára Laurenčíková pak zvedla téma sabatiklu, kdy by po dané odpracované době měl pracovník v sociálních službách nárok dlouhodobé placené volno, a také téma renty. „Chápeme, že výsluha je záležitost finančně nákladná, přesto jsme se u některých profesí rozhodli, že je potřeba. Pokud porovnáme profesi pořádkových policistů, kteří výsluhu po odslouženém období dostanou, a profesionálních pečujících, v čem je role pečujících méně přínosná?“ ptá se. Klára Laurenčíková zároveň apelovala na to, že už i jen přechodná doba mezi návrhem a jeho implementací může do oboru přilákat nové lidi, což těm stávajícím značně uleví.

Osobnostní podpora pro management zařízení bývá přínosná pro celý tým

Velkou roli co do spokojenosti pečovatelů a pečovatelek a udržitelnosti jejich pracovního nasazení hrají také manažerky a manažeři v jednotlivých zařízeních. Nejen v rámci diskuzí Jiskříme, ale také přímo v zařízeních si ověřujeme, že je-li spokojený vedoucí pracovník, lépe se daří i jeho týmu a ve výsledku i klientům. „Poradenství, psychosociální podpora nebo vzdělávání mohou vedoucí pracovníky v zařízeních posunout, pomoci jim v práci i s řízením lidí. Tak se mnohdy uleví i ostatním lidem v týmu. Potvrzuje to Marta Vacková: „Je potřeba podpořit vedoucí pracovníky, managenent. Ředitelka funguje jako kvočna, která se o svoje lidi dobře postará, pokud dostane péči ona sama“ říká. A zároveň doplňuje, že v některých případech by mělo být vzdělávání managementu povinností. „Ředitelé a vedoucí si mnohdy důležitost vzdělávání neuvědomují. Alespoň zpočátku by vzděláním v oblasti vedení lidí měl projít každý z nich,“ myslí si. Že by vzdělávání mělo vycházet spíše z vnitřní motivace než z povinnosti, to si zase myslí Melanie Zajacová. „I v případě managementu vnímám jako důležité, aby vzdělávání nebylo naplňováno formálně kvůli povinnosti v zákoně, ale kvůli profesnímu rozvoji a odpovědnosti vůči klientům a jejich rodinám,“ doplňuje. V Mile si uvědomujeme, že zařízení, která s námi chtějí spolupracovat a zlepšovat management a atmosféru v týmech, mívají pokrokové ředitelky a ředitele.  Jejich sebereflexivní přístup se zatím nedá nazvat standardem. „Obrací se na nás jednotky zařízení, které chtějí něco změnit. Je to právě ředitel nebo ředitelka, kdo nese hodnoty zařízení a má úkol a moc, propisovat tyto hodnoty do zařízení i celého systému. Osobnostní podpora a mentoring těchto lidí může udělat obrovskou službu. Roli hraje už výběr ředitelů a ředitelek zařízení. Je potřeba se na něj zaměřit, protože právě tito lidé zařízení formují a mohou výrazně ovlivnit spokojenost zaměstnanců i kvalitu péče,“ uzavírá.

Na základě diskuzí Jiskříme jsme se v Mile shodli, že se s programem D.O.M.A. budeme dál intenzivně věnovat osobnostní podpoře vedení zařízení pro seniory a jejich týmů. Vnímáme ji jako klíčovou pro nastavení důstojných podmínek nejen pro seniory ale také pro pečující. Bereme také v potaz obrovskou důležitost osvěty a tak plánujeme aktivity také v této oblasti. Dál chceme také poznávat potřeby a problémy v oblasti péče o seniory, abychom mohli efektivně pomáhat.

A jak mohou zlepšit podmínky pečovatelské profese právě političky a politici nebo veřejná správa?

Naše doporučení

1.  zajistit dostatečný rozpočet oblasti sociálních služeb a vyrovnat rozdíly v krajích

2.  odstranit legislativní překážky, které brání zaměstnávání lidem s handicapy nebo záznamem v rejstříku trestů

3.  maximálně podpořit status neformálního pečujícího a neformální péče

4.  podpořit zavádění částečných úvazků

5.  minimalizovat administrativu

6.  zvážit možnosti zavedení výsluhy nebo sabatiklu pro zaměstnance v sociálních službách nebo dalších forem účinné kompenzace náročnosti této profese

7.  revidovat systém vzdělávání lidí v sociálních službách s důrazem na podporu rozvoje vedoucích pracovníků a maximální možnost individualizace

8.  flexibilně reagovat na připomínky lidí z praxe

***

Všem zúčastněným děkujeme za jejich otevřenost, připravenost a ochotu sdílet s námi svou vizi, problémy i návrhy řešení. Věříme, že společnou diskuzí můžeme zažehnout jiskru ke změně směrem k lepším podmínkám pro pečující a tím i pro seniory.

Děkujeme, že jiskříte s námi.

Jak vnímají aktuální situaci zařízeních v souvislosti s pečovatelskou profesí? S jakými problémy se nejčastěji potýkají a jaké jsou jejich možnosti řešení? Co je potřeba v systému změnit tak, aby se měl kdo postarat i o nás, kteří máme k věku seniorů zatím daleko? A co se stane, pokud se naopak nezmění nic? O tom jsme si povídali s hlavami deseti zařízení pro seniory napříč celým Českem.

Ke kulatému stolu 14. června zasedli:

• Alena Fiedlerová, ředitelka Centra sociální pomoci města Litomyšl
• Michaela Žáčková, ředitelka, Sociálních služeb Praha 9
• Daniel Rychlík, ředitel služby Nový Domov v Karviné
• Pavlína Pešková, ředitelka pobytových služeb AZASS v Bystré a Poličce
• Marta Vacková, ředitelka terénní služby RUAH 
• Dagmar Malá, ředitelka Centra péče Doubrava 
• Ilona Veselá, ředitelka Domova pro seniory Chodov
• Eva Ludačková, vrchní sestra Hospice sv.Jana N. Neumanna v Prachaticích
• Radek S. Roule, DSP Hagibor 
• Linda Obrtelová, ředitelka Ústavu sociálních služeb v Praze 4
• Klára Laurenčíková, facilitátorka diskuzí Jiskříme a vladní zmocněnkyně pro lidská práva
• Simona Bagarová, zakladatelka a ředitelka organizace MILA
• Karolína Puttová, vedoucí programu D.O.M.A. pro důstojné stáří a důstojné podmínky pečujících

Oslovit, získat a udržet. Přetížení a nedostatek lidí je problémem i příčinou

Když jsme se zeptali ředitelek a ředitelů na to, jak by popsali aktuální situaci v zařízeních pro péči o seniory, nedostatek lidí a problémy s jejich náborem i udržením zmínili hned v první řadě. „Je obrovský problém sehnat lidi, řešíme už i jen to, jak je oslovit. Mám pocit, že oslovujeme stále ty stejné lidi, kteří bývají nespokojení, a nakonec odchází, “ říká Ilona Veselá, ředitelka Domova pro seniory Chodov. Nedostatek lidí na pracovním trhu přitom nevyřešil ani příliv lidí z Ukrajiny. Jen malá část z nich totiž může pracovat, většinu tvoří matky s dětmi a senioři. Matky v drtivé většině nemohou nastoupit do dvanáctihodinového směnného provozu, který v sociálních službách převažuje. Problémem je také jazyková bariéra, která práci s klienty komplikuje. Zaměstnat zatím nelze ani lidi, kteří by o práci zájem měli, ale zákon jim to neumožňuje kvůli záznamu v trestním rejstříku nebo jejich handicapu. Specifický problém pak řeší terénní služby, které od uchazečů o zaměstnání vyžadují i řidičský průkaz. „U nás to nelze bez řidičáku, protože jezdíme přímo k lidem domů. Každý musí být schopný sednout do auta a jet. Máme rozsáhlý okres a lidé, kteří by jinak tu práci dělat mohli, často řidičák nemají,“ říká Marta Vacková z terénní sociální služby RUAH. Když k tomu všemu přidáme platové ohodnocení pod českým průměrem, máme dostatek indicií k tomu, abychom mohli říct, že řešení nedostatku lidí v přímé péči je zatím v nedohlednu. Co jsou ty největší překážky a co by pomohlo?

Plat není to nejdůležitější, ale bývá důvodem k odchodu

Základní mzda profesionálních pečujících se pohybuje kolem 25 tisíc korun a i když se konkrétní částka liší kraj od kraje, zařízení napříč republikou mají stejný problém. Řada lidí by u nich pracovat chtěla, protože jim práce v péči dává smysl. Prostá matematika je ale nakonec dovede jinam a tak ve chvíli, kdy živí rodinu nebo splácí hypotéku, raději usednou za pokladnu v supermarketu, který jim nabídne nejen vyšší mzdu, ale také méně psychicky a fyzicky náročnou práci a řadu benefitů. Potvrzuje to Radek Roule z pražského Hagiboru: „Kvalifikovaní lidé, kteří se rozhodnou u nás pracovat, často odchází jinam kvůli penězům. Musí živit rodiny a přestože by v péči pracovali rádi, finančně nemůžeme konkurovat.“ Pokud se tak plat pečujících nedostane minimálně na úroveň průměrného platu, bude dál velmi složité zájemce o práci najít a udržet. Jak navíc upozornila Marta Vacková, někteří zájemci o práci nebo zaměstnanci bývají ve finančně obtížné situaci: „V jednu chvíli jsme měli hodně lidí kteří sami řešili spoustu sociálních problémů, například exekuce. Sami potřebovali sociální pomoc.“ V oblasti financí hraje roli také to, kdo je zřizovatelem konkrétního zařízení. Ředitelé a ředitelky si stěžovali na to, že neziskové organizace, soukromé podniky a státem zřízená zařízení mají odlišné finanční podmínky pro výkon péče. „I když moji pečovatelé a sestry ví, že mnohdy dělají svou práci líp a kvalitněji než v LDN, mrzí je, že za ni dostanou méně peněz. Jako soukromá organizace dostáváme méně peněz než příspěvková organizace,“ popisuje Pavlína Pešková, ředitelka pobytových služeb v Bystré a Poličce.

Zkrácené úvazky mohou pomoci s nedostatkem zaměstnanců, zabrání také přetížení nebo předčasným odchodům

Pro vedoucí směn a vedení zařízení často komplikace jak organizačně, tak kvůli nárůstu nákladů, pro řadu lidí jsou zkrácené úvazky jediná cesta, jak mít možnost v oboru sociální péče pracovat. Nejen rodiče, kteří se starají o malé děti, ale například i starší pečovatelky a pečovatelé, pro které je náročná práce ve 12 hodinových směnách nemožná, mohou v řadě zařízení zkrácené úvazky využít už teď. Vždy ale záleží na vstřícnosti vedení i kolektivu. „Vedoucí z toho nejsou šťastní, protože jim to komplikuje rozpis směn, ale já to vítám. Člověk za 4 až 6 hodin udělá stejnou práci a s plnou energií,“ říká Daniel Rychlík, ředitel Nového domova v Karviné. Vstřícný přístup ke zkráceným úvazkům ale není pravidlem. Kvůli nedostatečné flexibilitě se tak zařízení ochuzují o lidi, pro které je směnný provoz z různých důvodů nemožný. V praxi se s tím setkala i naše Simona Bagarová: „Zdravotní sestra v důchodovém věku chtěla ještě pracovat, ale částečný úvazek jí nebyl umožněn, tak odešla,“ říká. I administrativní zátěž je tady něčím, co komplikuje provoz. Je třeba myslet na to, že pokud si přejeme větší flexibilitu, je nutné k ní připravit uživatelsky přívětivé podmínky.

Kompenzace fyzické i psychické náročnosti práce by neměla pečující zatěžovat nebo jim zasahovat do volného času

Práce profesionálních pečujících je extrémně fyzicky i psychicky náročná. Mluvili jsme o tom už v předchozích diskuzích s lidmi, kteří pracují v přímé péči. Manipulace s klienty na denní bázi, celý den na nohou, obsluha i několika desítek lidí během dne. K tomu přidejme výraznou mentální a psychickou náročnost této profese. To vše v mnoha hodinových směnách v kombinaci s častými záskoky za členy týmu, kteří jsou na nemocenské, mnohdy právě z důvodu přetížení. Jak zátěž pečujícím kompenzovat? Na jednom se shodli všichni diskutující. Rehabilitace, masáže, kompenzační cvičení, terapie nebo teambuilding jsou aktivity, o které pečující nemají zájem mimo pracovní dobu. Vysvětluje to Radek: „My jsme poskytli fyzioterapii, rehabilitaci, ale zaměstnanci to nevyužili. Raději se věnovali rodině nebo si chtěli vzít volno. Minimum lidí využilo takové bonusy.“ S tím souhlasila i Linda Obrtelová, ředitelka Ústavu sociálních služeb v Praze 4: „Měli jsme možnost masáží pro pečující, ale byl nakonec problém, aby to vůbec využili. Zájem byl spíš o peníze, nebo o masáž v pracovní době. Umožnit kolegyním využít benefity o přestávce v pracovní době se vyplatilo například Dagmar Malé z Doubravy. Aktivity po pracovní době tak profesionální pečující vnímají spíš jako další zátěž, případně jim nedají přednost před svým osobním životem. Jejich zdravotní a psychické problémy tím ale nezmizí. Prioritou tak stále zůstává doplnění kapacit a prevence přetížení pečujících.
 

Nehledejme minimální poměr pečujících vůči klientům ale jeho optimum

Existuje ale optimální poměr pečujících a klientů, který by bylo možné ukotvit zákonem? Ředitelky a ředitelé se shodli na tom, že péče se u různých klientů liší natolik, že je hledání optima velmi složité. „Dohromady máme asi 120 klientů. O některé se staráme 5 minut denně a někdo má tří a půl hodinovou péči. Nechtěla bych to jakkoli paušalizovat,“ popisuje Linda Obrtelová z Ústavu sociálních služeb v Praze 4. Různé nároky jsou také v terénní a pobytové péči. „Bude se to lišit. Několik hodin člověk stráví v autě, další hodiny u klienta. Tohle se v pobytových službách neřeší,“ říká Marta Vacková, která vede terénní sociální služby. Daniel Rychlík navíc upozornil na to, že zavedení standardu může mít i opačný efekt: „Je tam riziko, že nepodkročitelný standard se stane běžným standardem, jako se to stalo ve zdravotnictví, kdy zaměstnanců na směně někde naopak ubylo a zátěž se zvýšila.“

Ten pravý benefit je skutečná úleva nebo finanční kompenzace

Co by mohlo profesionálním pečujícím zátěž kompenzovat, je podle ředitelek a ředitelů například možnost předčasného odchodu do důchodu, sabatikl (dlouhodobé placené volno po daném odpracovaném období, pozn. autorky) nebo alespoň prodloužená dovolená, ale také výsluha po odchodu ze zaměstnání. Klára Laurenčíková, která diskuze Jiskříme facilituje, tuto možnost již několikrát zmínila.. Na úplně posledním setkání s politiky a političkami z oblasti sociální práce, ze kterého přineseme zprávu během několika dní, vznesla otázku k zamyšlení: „V čem je pozice pořádkového policisty náročnější a prospěšnější, pokud za ni, narozdíl od pečovatelek a pečovatelů, po odpracovaném období dostává rentu?“

Supervize není spásou pro celý tým, řada lidí potřebuje jiný typ podpory

Jedním z nástrojů psychické podpory má být v oblasti sociální péče tzv. supervize (forma zpětné vazby založená na sebereflexi, pozn. autorky). Ředitelky a ředitelé ji ale vnímají jako přínosnou jen v některých případech. Neradi k ní přistupují jako k všespásnému nástroji. Někteří pracovníci v sociálních službách totiž, podle slov ředitelek a ředitelů, nebývají trénovaní v sebereflexi a mnohdy potřebují jinou formu psychické podpory. Shrnuje to Dagmar Malá, ředitelka Centra péče Doubrava: „O supervize je stále menší zájem. Snažíme se pomoct jinak, třeba psychoterapií. Pomohli jsme s exekucemi nebo s insolvencemi. Když dojde k úmrtí klienta, často ještě ten den děláme sezení a ošetřujeme to.“

Ke kvalitnímu vzdělávání je potřeba motivace, o tu by pečujícího neměla připravit praxe

Pevně dané objemy hodin, které mají pečující trávit vzděláváním, ředitelky a ředitelé nevidí jako tu pravou cestu k rozvoji svých zaměstnanců. Někteří je dokonce přirovnávali k šikaně, zvlášť v případě dříve narozených zaměstnanců. Lepší cesta je podle nich vzdělávání co nejvíce individualizovat potřebám jednotlivých zařízení či zaměstnanců. „Osvědčilo se nám, že jsme postupem času nechali kolegy, aby si navrhli školení sami, dokonce byli i ochotni si alespoň polovinu sami zaplatit. Fungovaly nám zážitkové semináře, speciální obleky, ale také výměnné pobyty v zahraničí,“ říká Daniel Rychlík. Podle Karolíny Puttové, která vede náš program D.O.M.A., je právě možnost volby způsobu vzdělávání klíčová. Věří, že díky této svobodné volbě můžeme dosáhnout větší prestiže pečovatelské profese, která je pro příchod lidí do oboru tolik potřebná. „To, že já si určuji, jakým způsobem se budu vzdělávat, je důležité. Mám rámec toho, co zařízení potřebuje, ale jsem při smyslech do té míry, že můžu rozhodnout o tom, kdy a kde se vzdělávám. Mám autonomii a s ní roste i prestiž.“ říká.

Ředitelky a ředitelé zařízení také upozorňovaly na velkou finanční náročnost vzdělávání. O svou zkušenost se podělila třeba Alena Fiedlerová, ředitelka Centra sociální pomoci města Litomyšl: „Vzděláváme se v paliativní péči, děláme i osvětu a spolupracujeme s dobrými organizacemi. Jenže je potřeba tyto programy dělat dlouhodobě a stojí to opravdu hodně peněz.“

Co se týče kvalifikace, kurz pracovníka v sociálních službách není vnímán zvlášť pozitivně. Celkově bylo pojetí vzdělávání lidí před nástupem do oboru sociální péče řediteli a ředitelkami často kritizováno jako neprovázané s praxí, nedostatečné a učitelé na relevantních školách jako nedostatečně kvalifikovaní. „Kdo z nás by šel k lékaři, kterého by učili doktoři, kteří nevystrčí nohu z fakulty, nebo z vyšší odborné školy či kurzů? Naše lidi mnohdy opravdu učí lidi, kteří nefungují v praxi. Vždycky říkám že diplom z vysoké školy je vstupenka na trh lepší práce. U lidí s kurzem to není ani to,“ říká Daniel Rychlík. Na limity školství jsme narazili už během diskuze se studentkami a studenty oboru Ošetřovatelství, ti si stěžovali také na průběh praxí. Řada studentů totiž po nástupu do praxe zažije šok. Bývají rychle odrazováni od nových metod, které se ve škole naučili, a jejich nadšení, věci posunovat, se setkává s negativním přijetím. Potvrzuje to Marta Vacková. „Na moje školení paliativní péče přijíždí jednotlivci, kteří by chtěli něco změnit, ale jsou v tom často sami, vedení jim to v podstatě zatrhne,“ říká. Ostřílení pečující si zase stěžují na to, že studenti nejsou na praxi dobře připravení, a v kontrastu se svými zkušenostmi mívají velké nároky. Tuto frustraci jsme zachytili například během diskuze s pečujícími domova pro seniory Novovysočanská v Praze.

Zdravotní a sociální oblast spolu nedostatečně spolupracují, problémem jsou nevyrovnané rozpočty

Ředitelé a ředitelky si stěžovali i na nespravedlnost a nevyrovnanost rozpočtů ve zdravotnictví a v sociální oblasti. Situaci popisují jako absurdní, nelogickou, nespravedlivou. „V porovnání se zdravotnictvím se ty nůžky ohledně mezd hodně roztáhly. Před covidem byla stejná platová tabulka i náročnost prací, ale teď jsou pracovníci v sociálních službách placení mnohem hůř než zdravotníci. Takže od nás lidé s potřebnou kvalifikací odchází. Jdou raději na mentálně a možná i fyzicky jednodušší práci, navíc s výrazně jinými penězi,“ říká Ilona Veselá, ředitelka Domova pro seniory na pražském Chodově. Onu nespravedlnost a nelogičnost popisuje také Daniel Rychlík: „U nás leží člověk na lůžku a nedostaneme ani 300 korun na den. Když koluje po zdravotnických zařízeních, na intenzivní péči stojí 8000 korun denně, na méně náročné péči je to za 4000 korun. Následná péče na lůžku vychází 1800 až 2200 korun a to v podmínkách, ve kterých u nás prakticky stejná péče stojí 1100 korun. Ze zdravotnických LDN lidé přicházejí s proleženinami a bez oblečení, je to nedůstojné. Jsou to přitom lidé, o které by se sociální sféra postarala, kdyby se peníze sdílely.“ Další diskutující upozorňovali také na to, že sociální a zdravotní týmy spolu dostatečně nespolupracují a zdravotníci se k pečujícím mnohdy chovají s despektem. “Občas se chovají k ošetřovatelům hrozně. Volají třeba na ošetřovatelku ‘žlutá’”, říká jedna z diskutujících. „Když lékařům do jejich práce někdo zasáhne s Namaste Care (metoda péče o lidi nejen s Alzheimerovou chorobou založená na smyslech, pozn. autorky) nebo paliativní péčí, berou to jako podřadné, zatím je skoro nemožné s nimi tyto metody nastavit,“ doplňuje další z nich.

Osvěta, osvěta a zase osvěta

Mluvili jsme o ní na každém z kulatých stolů. Ukazuje se, že právě nedostatek osvěty chápou všechny zúčastněné strany jako klíčový problém. Jak to vidí právě hlavy zařízení pro seniory? „Známe a propagujeme 100 druhů šamponů, ale co dělá sociální služba, to se neví. Ani ve škole o tom děti neučí. Lidé o této práci nemají povědomí do doby, kdy ji potřebují pro sebe nebo své blízké,“ říká jedna z diskutujících. „Je potřeba vysvětlovat, jak obrovsky těžká práce to je. Rodiny klientů mají navíc stále složitější nároky a my v tomto systému neumíme být individuální,“ doplňuje ji kolegyně. Ředitelky a ředitelé také upozorňovali na to, že profesionální pečující by neměli být chápáni jako řešení péče tzv. na objednávku, ale spíš jako podpora či odlehčení rodině, která má zajistit hlavní část péče. „Pečující jsou jen pomocníky členům rodiny, aby byla péče zvládnutelná. Pojďme být opravdu podporovateli veřejnosti, aby se lidé mohli starat o sebe navzájem, samozřejmě s výjimkou gerontopsychiatrických problémů, kde je potřeba intenzivnější péče. Podpořme maximálně statut neformálního pečujícího, který dostane peníze a profesionálním pečujícím se také uleví,“ říká diskutující. Dalším rozměrem diskuze o osvětě je i fakt, že kvůli její absenci není téma sociální politiky a sociální práce pro veřejné představitele dostatečně atraktivní. To pozitivním změnám v oblasti péče také nijak nepomáhá.

Co bude, když nezačneme jednat? 

V závěru diskuze jsme se rozhodli položit ředitelkám a ředitelům otázky, jak to s péčí v Česku dopadne, pokud potřebné změny neproběhnou. Vybíráme některé z jejich reakcí:

>> Bude to jako v Anglii. Za 10 let budou Češi pracovat jen ve středním managementu a za 20 let už jen ve vrcholovém. Základní péči budou dělat lidé z Asie, z Ukrajiny a dalších zemí na východ.

>> Klienti budou náročnější, rodiny budou náročnější. V aktuálních podmínkách tyto nároky nebude možné splnit.

>> Problémem, který se neřeší, jsou nízkopříjmoví senioři. Nemůžu jim říct, že je do zařízení nepřijmu, protože nemají dostatečný důchod. Nikdo ale neřeší, kolik lidí nám neplatí a to nelze dlouhodobě udržet. Takových lidí totiž bude stále víc.

>> Mám jednu katastrofickou vizi. Aktuálně je v péči velké množství pečovatelek ve věku 55 a víc. Tyhle ženy jednou zestárnou a nemá je kdo nahradit.

>> Hrozí nám návrat zpět k horším podmínkám v péči. Zvykli jsme si zvyšovat kvalitu péče, ale při aktuální situaci tam je opravdu riziko, že se kvalita vrátí o pár let zpátky. A současný stav péče bude vnímaný jako nadstandard.

… Zní to pesimisticky? Tyto výroky zazněly z úst lidí, kteří na základě nastaveného systému podobu péče přímo určují. Od lidí, kteří mají často víc než 20 let zkušeností v oboru a znají systém sociální péče tak, jako málokdo ve společnosti.

Abychom nepropadli panice, hodí se pokračovat sadou doporučení, která z diskuze s ředitelkami a řediteli zařízení pro seniory vyplynula.

Naše doporučení

1.   Navýšení mezd minimálně na výši průměrné mzdy v ČR

2.  Co největší možnost individualizace vzdělávání zaměstnanců v sociálních službách

3.  Lepší provázání a spolupráci mezi resortem zdravotnictví a sociální politiky a sociální práce

4.  Lepší provázání a spolupráci mezi resortem školství a sociální politiky a sociální práce

5.  Intenzivní osvěta o tématu péče a sociální práce tak, aby zaujala širokou veřejnost, veřejné představitele a volené zástupce

6.  Legislativní úpravy tak, aby bylo možné navázat spolupráci s lidmi s handicapem nebo se záznamem v trestním rejstříku

7.  Nastavení kompenzace fyzicky a psychicky náročné práce tak, aby byla skutečným přínosem a ne další zátěží

8.  Vytvoření strategie ve formě akčního plánu na 5 až 10 let, kde jsou jednotlivé kroky časově ukotvené a spojené se změnami v zákonech i systémem financování

***

Ředitelkám a ředitelům děkujeme za jejich otevřenost, připravenost a ochotu sdílet s námi svou vizi, problémy i návrhy řešení. Věříme, že společnou diskuzí můžeme zažehnout jiskru ke změně směrem k lepším podmínkám pro pečující a tím i pro seniory.

Děkujeme, že jiskříte s námi.

My v Mile máme za to, že jsou to přitom právě senioři, kterých bychom se měli na podobu péče a jejich potřeby ptát, kdykoli chceme systém posunout k lepšímu. Proto jsme tentokrát diskutovali právě s nimi. Lidé nad 60 let, jejich pohled na péči a důstojnost, jejich přání –⁠ to vše bylo tématem v pořadí 5. diskuze Jiskříme. Co seniory v oblasti péče trápí, co je potřeba zlepšit a jak si důstojnou péči a spokojené stáří představují? Co se dá udělat už teď? Společně s osmi klientkami centra Elpida jsme se na tyto otázky snažili najít odpovědi.

„Neříkejte mi babi, nejsem vaše babička.“ Důstojný přístup k člověku předpokládá, že každý senior je především člověk, s vlastním příběhem

Ponížení, nedůstojnost, strach, stud. Senioři tyto pocity ještě stále prožívají nejen v pobytových zařízeních. Výmluvné je už samotné, v českých poměrech tak časté, oslovení „babi“ nebo „dědo“, se kterým se čeští senioři setkávají nejen v domovech pro seniory. Ani jedné z diskutujících se přitom toto označení nelíbí. „Mám známou, je to psychiatrička. Ta si v zařízení hned na začátku nastavila hranice. Oslovili ji babi a ona se hned ohradila: ‚Neříkejte mi babi, já nejsem vaše babička‘,“ říká paní Marta. Shodujeme se však také na tom, že ne každý má sílu se bránit, někteří mohou mít strach, že si vzdorem pokazí vztahy s pečujícími hned v začátku. „Senioři se většinou nevzepřou, bojí se, aby nezpůsobili zlou krev,“ říká další účastnice. To, že s příchodem do zařízení v mnoha případech senioři prakticky ztrácí jméno a svou identitu, je jen jeden z příkladů nedůstojného zacházení. Ukazuje to třeba zkušenost, kterou jedna popsala jako „otřesnou“ paní Jana: „Byli jsme navštívit kamaráda v LDN v nemocnici v Krči. Čekali jsme na něj, protože spal, jenže mezitím jiný klient zazvonil na sestru a my jsme slyšeli, jak vešla do pokoje a spustila: „Tak kdopak to tady zase umírá?“ To bylo strašné, to by si nikdo dovolit neměl.“ Potvrzujeme napříč kulatým stolem a zaznívá další silný apel: „Senioři nejsou jen slintající stvoření, jsou to lidi, kteří normálně fungovali, hodně toho dokázali –⁠ tak by je pečující měli brát a tak by s nimi měli mluvit.“
Že nedůstojné a automatizované chování směrem od personálu může pramenit z přetížení a stresu pečujících, toho si však byly diskutující velmi dobře vědomé.

„Slyším poprvé, že se pečujícím někdo konečně věnuje. Je opravdu potřeba začít u nich. Když budou semletí stresem a bude jich málo, když se o ně nikdo nebude zajímat, nebude tu profesi chtít dělat nikdo,“ říká diskutující. „Potřebují se cítit dobře, zpomalit,“ potvrzuje další. To tvrdí i naše Simona Bagarová, když popisuje vlastní zkušenost s programem D.O.M.A.: „Nejdřív jsme chtěli jezdit po domovech a pomáhat zlepšit kvalitu péče o seniory. Ale brzo jsme přišly na to, že nemůžeme školit lidi, kteří jsou sami přetížení a frustrovaní. Nejdřív se musíme postarat o ně.“

Kromě respektujícího přístupu nebo možnosti mít v zařízení kousek svého soukromí, jsou to i na první pohled detaily, které důstojnost člověka podle diskutujících posílí. Seniorky zmiňovaly možnost vybrat si jídlo, mít přístup k čerstvé zelenině a ovoci, nedostávat plastové příbory, mít možnost si rozhodnout o tom, jak člověk tráví svůj čas.

Když se z nedůstojného zacházení stane diskriminace

Pravděpodobně vlivem přetížení zařízení a nedostatečných kapacit se diskutující setkaly také s tím, že jim nebo jejich rodinným příslušníkům byla odmítnuta péče vzhledem k složitější diagnóze. „Asi 14 let mám žádost v jednom zařízení, tenkrát to bylo z toho důvodu, že mi hrozilo oslepnutí. Nabídli mi tam místo ale nakonec jsem nemusela nastoupit, protože jsem byla zdravotně v pořádku. Jenže když jsem tam teď zařizovala nástup jiné paní, ptala jsem se i na sebe a chovali se ke mě tak, že by mě tam už nechtěli. Pobírala jsem totiž později invalidní důchod kvůli léčbě na psychiatrii. Najednou mi řekli, že kdybych oslepla, musela bych stejně jinam,” uvedla paní Hana. Podobnou zkušenost má i další diskutující, paní Jolana: „Chtěla jsem maminku umístit do jednoho zařízení, abych ji mohla často navštěvovat, ale byla po operaci šedého zákalu. Měla náběh na zelený zákal a řekli mi, že když má tuto diagnózu, byla by péče náročnější a nemohou ji proto vzít. Do její smrti ten zákal nepropukl.“ Tento postup, kdy se člověk, ucházející se o péči v zařízení, tímto způsobem „lustruje“ a je mu odmítána péče, je přitom protizákonný, jak zmínila Klára Laurenčíková, která diskuzi facilitovala. 

Dobrá péče je především ta, kterou si člověk sám vybere

Diskutující často kladly důraz na to, že mnohdy potřebují jen malou pomoc nebo jen některou ze služeb sociální péče. Nákup, umytí oken, odvoz do zdravotnického zařízení, zaopatření člena rodiny, v době, kdy je potřeba zajít si k lékaři na kontrolu nebo na poštu. Často jsme však naráželi na to, že neexistuje jednotné místo, kde pomoc hledat. Není zcela jasné, jakou pomoc umí zajistit která instituce. Na koho se obrátit, pokud potřebuji pomoci s převazem? Na koho, pokud potřebuji odnést těžký nákup? „Já si myslím že by mělo se uvádět kde je potřeba hledat okamžitou pomoc. Manželovi bude 90, já chodím o dvou francouzských holích. Když manžel spadne a nic mu není, můžu zavolat městskou policii, aby mi pomohli. Nevolám sanitku. Nevím jestli se tohle mezi lidmi běžně ví,“ říká paní Jana. Zdravotní záležitosti zas senioři mohou řešit s praktickým lékařem nebo lékařkou. Právě praktický lékař či lékařka a sestra by měli dohlížet na to, zda je pacient stále soběstačný a nebo potřebuje pomoc pečovatele. Cokoli se týká sociální oblasti, od toho mají senioři k dispozici sociální pracovnice na sociálním odboru městského úřadu. Málo se to ale ví a tak několikrát během diskuze zaznělo, že by dávalo smysl informace ohledně pomoci seniorům v různých oblastech sjednotit. Vytvořit například dostupný a uživatelsky příjemný rozcestník ve formě letáku nebo brožury, vysílat informace v televizi nebo rádiu, případně pomocí pověřit koordinátora. Státní správa a veřejné služby jsou spletitý systém, který je nepřehledný nejen pro seniory. Orientace v něm by měla být co nejjednodušší, realita taková zatím však není: „Žádala jsem o důchod, bohužel to místo nebylo dobře označené, navíc tam byla velká fronta a nebyla jsem si jistá jestli jsem správně. Zkoušela jsem se ptát, ale bez úspěchu. Skončilo to tak, že jsem frontu předběhla, vynadali mi, ukázalo se, že jsem šla špatně, takže mě vyhodili. Cítila jsem se tak poníženě, že jsem začala brečet,“ svěřuje se paní Marta. Nepříjemná a zbytečná zkušenost, které přitom mohla předejít dostatečná navigace a vstřícná komunikace. Když navíc přihlédneme k tomu, že tyto zkušenosti lidé zažívají ve státních a zdravotnických zařízeních, které si většinu života platí formou daní a pojištění, je to o to více frustrující.

Péče dostupná – blízko a bez zbytečných bariér

S výše zmíněným souvisí také blízkost služeb nebo bezbariérovost. Možnost pomoc hledat a nebo ji přímo zařídit v místě či v blízkosti bydliště je něco, co už tak složitější život seniorů hodně ulehčí. Ordinace praktického lékaře, radnice nebo sociální odbor městského úřadu, v Praze pak správa sociálního zabezpečení, na vesnicích třeba pošta , škola nebo knihovna –⁠ všude tam by senior měl mít možnost najít souhrnné informace o tom, kdo mu pomůže právě v jeho situaci. Ať už jde o osobu koordinátora nebo jen o tištěné materiály ve formě brožury nebo letáku. Důležité je také, mít možnost se do daného místa dostat, zaparkovat tam, případně dostat potřebné materiály přímo do schránky. Nelogicky pojatý veřejný prostor totiž může být zásadním omezením mobility člověka. To pak může vést až k jeho izolaci a tedy zbytečné závislosti na péči druhých. Prostor ohleduplný vůči seniorům a jiným znevýhodněným skupinám podporuje jejich samostatný a aktivní život. I plánováním veřejného prostoru měst a vesnic se tak dá přispět k nižší závislosti na péči a tím k nižší zátěži pečujících.

Pomáhat jen s tím, co potřebujete? Na to nemáme kapacity

Dalším problémem, který se nejen s možností výběru služeb pojí, jsou nedostatečné kapacity profesionálních pečujících. A tak když by si člověk místo umístění v zařízení raději vybral jen některé služby, které by chtěl využít z domova, často se setká s tím, že to není možné právě z důvodu nedostatečných kapacit. „Prosila jsem pečovatelskou službu, aby mi dva dny v týdnu dali někoho, kdo by byl s babi doma, ale oni nemají kapacity, ten nedostatek mají pořád,” popisuje diskutující. Klára Laurenčíková dodává: „Není to jen o tom že někoho někam umístím, ale také o tom, že ta podpora přijde k nám domů. Už dvě hodiny pomohou.“ Možnosti, jak nedostatek lidí v pečovatelské profesi řešit, jsme probírali už v rámci minulých diskuzí Jiskříme a podrobně se jimi budeme zabývat na dalších z nich. Právě nedostatečné kapacity se totiž ukazují jako příčina nebo důsledek většiny dalších problémů, které se s pečovatelskou profesí pojí –⁠ přetížení, nedostatečné finanční ohodnocení, nedostatečné uznání profese společností atd.

Možnost vybrat si jen některé služby je navíc přívětivější také k lidem, kteří si tzv. full service dovolit nemohou. A právě ekonomická stránka péče je téma, na které jsme narazili hned několikrát.

Důstojnou péči potřebují všichni, nejen ti, kteří si ji mohou dovolit

Rozdíly v příjmech jsou výrazné nejen v případě seniorů a aktuální doba tomu nijak nepomáhá. Zatímco některé diskutující uváděly, že pro ně peníze roli nehrají a mohou si dovolit služby, které potřebují, jiné otevřeně popisovaly, že důchod jim na kvalitní péči stačit nebude a na peníze od členů rodiny se také spolehnout nemohou. Ceny služeb zatím stále rostou a průměrný důchod se pohybuje mezi 15 a 16 tisíci korunami. V té souvislosti se znovu dotýkáme toho, co to znamená důstojnost. Možnost vybrat si jídlo, mít svoje věci, své soukromí, dostat služby, které si sám vyberu a program, který je mi příjemný. „Existují domovy, které začínají na 25 tisících měsíčně. Bez pomoci příbuzných si to často člověk nemůže dovolit,“ říká jedna z diskutujících. „Kdybych chtěla jít do domova, který se mi líbí, musel by mi to doplatit syn, jenže máme chladné vztahy, nejspíš by mi to neumožnil,“ svěřuje se paní Hana. Vliv má na to i aktuální situace. Při zvyšování cen jídla i energií senioři často využívají svých úspor, které by si jinak mohli šetřit třeba právě na lepší péči. „Člověk v našem věku ani neví, kde má hledat pomoc, když řeší ekonomickou krizi. Ceny rostou, padají energetické firmy a pro seniory je náročné třeba i jen provést změnu dodavatele,“ dodává diskutující. I když jsou to témata, která se přímo péče netýkají, ve výsledku mohou její kvalitu ovlivnit a tak je potřeba brát ekonomické aspekty při snaze péči zlepšit, v potaz. Pomoci by tak mohla například definice důstojné péče, na kterou by měl mít právo každý občan.

Dobrovolnictví jako systémová součást péče

Systém dobrovolnictví dobře funguje například v Německu nebo v severských zemích. I v Česku existují organizace, které seniorům pomáhají v každodenním životě. Český Červený kříž nebo Skautský institut a další organizace sdružují velké množství lidí, kteří rádi pomáhají ve volném čase a vnímají tuto činnost jako samozřejmou součást svého života. Seniorky se shodly na tom, že pomoc od dobrovolníků využijí rády, pro vlastní klid ale potřebují, aby byl dobrovolník součástí organizace, která za něj ručí. Zajímavá je i možnost dobrovolničit jako senior a mít tak možnost společnosti také pomoci. Takovou zkušenost má paní Marta díky organizaci Letokruh. “Aktivit mám docela dost, jako dobrovolnice chodím číst do školky pohádky od Astrid Lindgrenové.” Co v tomto ohledu může udělat stát nebo instituce, které se o seniory starají? Především dobrovolnické organizace otevřeně podporovat, navázat s nimi partnerskou spolupráci a o jejich podpoře také otevřeně komunikovat, například v médiích.

Závěr? Důstojná péče podle klientek centra Elpida znamená, že pečovatelky a pečovatelé jednají se seniory jako s lidmi, kteří mají vlastní příběh, znají jejich jméno a jednají s nimi s respektem, bez diskriminace kvůli zdravotním obtížím ať už na těle nebo na duši. Důstojná péče je taková, kterou si člověk může přizpůsobit vlastním potřebám, s možností soukromí a svobodou volby, co se týče stravy, jednotlivých úkonů i trávení volného času. Klíčovou hraje i to, že si každý člověk, bez ohledu na výši příjmů, může důstojnou péči dovolit a ví, kde ji má hledat a na koho se může obrátit.

Naše doporučení

1.  Definice toho, co to znamená důstojné zacházení s lidmi a specificky se seniory. Vycházet můžeme z právních dokumentů ale i z dobré zahraniční praxe

2.  Definice důstojného minima v péči tak, aby si jej mohl dovolit každý senior

3.  Možnost najít informace ohledně potřebné péče či asistence v různých oblastech života a to ideálně přímo v místě bydliště. Sloužit k tomu mohou veřejné místa a informace mohou zajistit tištěné materiály nebo koordinátoři

4.  Urgentní řešení nedostatku kapacit v pečovatelské profesi tak, jak jsme naznačovali v předchozích diskuzích – zvýšení finanční odměny, osvěta společnosti, možnost zaměstnávat obtížně zaměstnatelné osoby, vracet péči profesionálním pečujícím formou prodlouženého volna, wellness pobytů nebo vzdělávání

5.  Maximální potlačení diskriminace na základě zdravotních komplikací při poskytování péče seniorům

6.  Zjednodušit a zpřehlednit systém podpory a zdravotních služeb pro seniory tak, aby byl uživatelsky co nejpřívětivější a dostupný s přihlédnutím ke specifickým potřebám seniorů

7.  Podporovat a otevřeně komunikovat spolupráci s dobrovolnickými spolky a organizacemi, přiznat jim jejich nenahraditelnou funkci ve společnosti

***

Pokud chceme vlídné, empatické a profesionální pečující, kteří se o naše blízké starají více než můžeme a dokážeme my sami, musíme pro tuto profesi zlepšit pracovní podmínky.

Děkujeme, že jiskříte s námi.